Blázen, který v psychiatrické léčebně tajně krade a šňupe kokain. A taky trochu proutník, který nenechá jedinou sukni v klidu. Ale taky velký státník, který ani v těžkých dobách nepřestane zastávat pravdu a nesníží se k nečestným politickým hrátkám. To všechno jsou polohy, ve kterých uvidíme Karlem Rodenem ztvárněného Masaryka ve stejnojmenném filmu. Vyplatí se na tento snímek jít? A nakolik je hlavní postava věrným ztvárněním syna prezidenta Osvoboditele?
Českých filmů zasazených dějem do druhé světové války vzniklo za posledních pětadvacet let, že by je nespočítal. Bůh ví, proč tomu tak je - jestli je to stále nezpracované téma, ke kterému máme potřebu se i po více než sedmdesáti letech vracet; nebo jestli druhoválečný příběh znamená zaručený kasovní trhák; a nebo snad Češi neumí točit o ničem jiném? Každopádně když někdy vyjde počin, který zpracovává a přibližuje osudy významných, ale ne profláklých osobností, mívám z toho radost. Tedy, když ten film za něco stojí, pochopitelně. A tak jsem se dost těšil na snímek o postavě syna prvního československého prezidenta, velvyslance a později ministra zahraničí Jana Masaryka. Film má oficiálně vyjít v kinech až 9. března, tak vůbec netuším, jakým nedopatřením se mi povedlo na něj jít, ale z nějakého důvodu se rozhodlo kino, které mám v sousedství, udělat předpremiéru zrovna v den, kdy mám volno a kdy jsem stejně chtěl vzít ženu někam za kulturou. Tak děkuji za tuto souhru náhod a už dost keců a jdeme na film.
Kdo by čekal drsný válečný akčňák, bude asi zklamán (ale jelikož je film o diplomatovi, proč by od toho někdo očekával akční bojové scény?). Na druhou stranu, pokud od filmu někdo bude čekat možná trochu nudné a unylé politické drama, bude se dost divit. Přestože jsem už tak trochu věděl, o čem by film měl být, stejně mě první minuty lehce šokovaly. V první scéně se Masaryk vkrade do cizího bytu kdesi v New Jersey a domácí mu málem ustřelí palici brokovnicí. V další scéně (ovšem chronologicky daleko předcházející té první) vidíme tohoto proplešatělého čtyřicátníka na bujarém večírku, kde si dost necudně užívá s jednou ze svých milenek, načež vyšňupnou vcelku bohatou lajnu kokainu a jdou hrou a zpěvem bavit zbytek osazenstva. Vůbec, co se spotřeby kokainu týče, viděl jsem snad jeden film, kde se ho spotřebovalo víc - V Bruggách - ale tam ho šňupali úplně všichni. U postavy, kterou známe z učebnic dějepisu, to přinejmenším překvapí.
Jak už jsme si u novějších filmů mohli zvyknout, děj není lineární. Tvůrci se rozhodli využít oblíbeného modelu, kdy první záběry filmu zobrazují téměř konec děje, aby pak z této pozice některá z postav vyprávěla příběh od počátku, dvacet minut před závěrečnými titulky doběhla současnost a teprve v posledních metrech filmu se tak mohlo stát něco, co divák může neočekávat. V tomto konkrétním případě se ocitáme v roce 1939, kdy Jan Masaryk vyhledal pomoc psychiatrického sanatoria na východním pobřeží Spojených států. Zde vypráví svůj příběh řediteli ústavu, německému psychiatrovi, který sem utekl před nacismem. Skutečnost, že jsou oba vlastně uprchlíci, kteří přišli o svůj domov, má zřejmě vysvětlit nadstandardní zájem psychiatra právě o Masaryka.
Vyprávěním se nám odkrývá příběh Jana Masaryka od roku 1937, kdy umírá jeho otec, do roku 1939, kdy se právě léčí ve zmíněném sanatoriu (které představuje budova pražské porodnice U Apolináře - jen je budova vyříznutá a zasazená na pobřeží oceánu - hezký obrázek :) ). Jedná se tedy o dobu poměrně krátkou, ale značně turbulentní, kdy je Masaryk jako velvyslanec v Británii, kde se pochopitelně snaží vyjednat záruku obrany Československa od Britů a Francouzů. Diplomatická jednání jsou zajímavá, ale pro film samotný hrají až druhé housle. Jsou zde důležitá jen pro vysvětlení Masarykových stavů - jeho pocitů, vzteku, depresí... Jednání totiž, jak z historie víme, nebyla nejúspěšnější a československý velvyslanec to chápe jako čistě svoji a Benešovu (prezident ČSR) prohru. Teprve díky tomuto pocitu absolutního selhání může divák pochopit stav hlavní postavy, ve kterém se s ní seznamuje v první scéně. Současnost děje vyprávění dobíhá v momentě, kdy Beneš zřizuje exilovou vládu v Londýně a přilétá pro Masaryka, aby se stal její součástí.
Pokud si pamatuješ recenzi na Anthropoid, kde jsme se děsili z hrůzného přízvuku neanglických postav v anglickém znění, který byl mnohdy spíš komický a atmosféru filmu shazoval, možná Tě napadne, jak je to tentokrát, kdy se podstatná část filmu zase musí odehrávat v anglofonním prostředí. Docela jsem si oddechl, že film je dvojjazyčný - když se baví Češi, mluví česky, když se baví s jakoukoliv jinou národností, činí tak v angličtině podpořené českými titulky. Postavy Britů mají angličtinu čistou, Němci mají německý akcent, Češi český, Francouzi francouzský - všechno tak, jak má být. Co už se podle mě nepovedlo tolik, bylo zamaskování lokalit tak, aby vypadaly "druhoválečně." Copak ten přemístěný Apolinář, na toho jsem byl připravený a výsledný obraz není tak špatný, byť by mi přišlo rozumnější kopírovat nějakou méně signifikantní budovu. Ale záběr na Karlův most v roce 1939, na kterém je vidět halogenové osvícení značek pro lodě... To prostě ruší. Vůbec zrovna tento most dělal tvůrcům potíže - v jiném záběru po něm kráčí dvě postavy v nápadně barevném oblečení současného stylu. Nejsem sice kovaný v módě, ale řekl bych, že v devětatřicátém frčely barvy jako hnědá, hnědočerná, černohnědá, zelenohnědá, popřípadě hnědozelená. Rozhodně ne červené tričko s výrazným nápisem a k němu oranžové kraťasy. No, ale to jsem zase zbytečný hnidopich. Kvalitu filmu to nikterak nesnižuje.
A kdyby ji přece něco táhlo dolů, spolehlivě ji zachrání herecké výkony. Je to skoro až neuvěřitelné, že se některý nynější film obešel bez dokolečka a všude obsazované Pauhoferové, Kerekes a dalších současných hvězd hereckého nebe; přesto nevidíme jména neznámá. Jak už jsem psal výše, hlavní role se bravurně ujal Karel Roden, který vypadal přesvědčivě v každém z Masarykových rozpoložený - ať byl na dně, ať byl nafrčený, zlostný, klidný... Všechno bylo velmi věrohodné. Prezidenta Beneše ztvárnil Oldřich Kaiser, což bylo pro mě největším překvapením, co se obsazení týče. Těžko si tohoto kdysi komika dovedu představit v tak vážné roli, jakou nejednoznačně působící Beneš rozhodně je. Každopádně zahrál jej taky výborně. V dalších rolích můžeme vidět třeba paní Vašáryovou coby Masarykovu sekretářku, Roberta Jaśkowa jako pozdějšího nácka, podplukovníka Emanuela Moravce (v seriálu České století ji sice zahrál Landa naprosto nepřekonatelně, ale to možná nebylo jeho hereckým umem, jako spíš jistou podobností s postavou) nebo Jiřího Vyorálka v roli Konráda Henleina (chudák Vyorálek se prostě hodí asi jenom na samé zavrženíhodné postavy; v roli Klementa Gottwalda ve zmiňovaném Českém století byl ale přesvědčivější).
A k té hodnověrnosti? Na začátku filmu se dozvídáme, že je natočený podle skutečné události. To se nedá rozporovat. Postavy, historické události i celý rámec filmu jsou bezpochyby reálné. Jediným historicky významným počinem, o kterém jsem neměl doposavad ani páru, bylo pokoutné jednání Beneše s Francouzi ohledně ultimáta na odstoupení Sudet Německu. Ale dost možná to je jen tím, že v tak hlubokých detailech nejsem zrovna odborník. Co by se už rozporovat dalo, je ona "lidská" tvář Jana Masaryka. Že pil, to se tak nějak ví. Ostatně nebyl jenom politikem, ale zároveň skoro celebritou, která se pohybovala v opravdu vysoké společnosti. A tam se asi nějaké ty excesy předpokládají. Zrovna tak jako to velmi explicitně zobrazené děvkaření a záliba v kokainu. Jsou o tom nějaké důkazy? Ne. Mohlo se to stát? Mohlo. Tvůrci se tady rozhodli pustit se na pole spekulace možná kvůli provokaci a šokování, možná spíš proto, aby obohatili postavu, kterou máme z učebnic historie zploštělou na pouhé jmého a několik událostí. Pravda je, že Masaryk nebyl zrovna typickým diplomatem, byl spíš bouřlivák a bohém, takže divoké večírky nejsou nepředstavitelné. A jelikož kokain v té době byla dost společenská záležitost, pochopitelně jen mezi smetánkou, ve které se však Masaryk pohyboval jako ryba ve vodě, i jeho užívání se dá předpokládat. Celkově se ale film nejspíš nesnaží o zprostředkování historické reality. Důraz je kladen na vykreslení osobnosti, což se jen na základě faktů moc dobře udělat nedá. A nemůžu tuto recenzi zakončit jinak, než že se tvůrcům podařilo osobnost Jana Masaryka vykreslit velmi bohatě, barevně a mistrně. Kdo si někdy rád zajde do kina a chtěl by si odpočinout od laciných komedií nebo béčkových krváků a podívat se místo toho na vážný, ale zároveň záživný snímek, pro toho by Masaryk mohl být dost dobrá volba.