Alkohol je v naší krajině vnímán vlastně celkem pozitivně. Pivo je vnímáno jako naše kulturní bohatství, víno je záležitostí noblesy a svátečních momentů, whisk(e)y, slivovice, rum, všemožné pálenky jsou v reklamách prezentovány jako téměř nezbytný doplněk pro párty, pro “drsné chlapy” a já nevím co všechno. Ale co když těch piv je každý večer deset? Vína každý den dva litry? Nebo pečlivě schovaná flaška vodky denně? Jak je potom takovým lidem? A jak je jejich dětem?
Představ si obrovský balvan. Tak velký, že ho nedovedeš ani obejmout ani dokonce obhlédnout, aby bylo vidět, jak velký je a jak vypadá. A ke všemu tuhle nálož neseš na zádech. Ten balvan je z velké části tvořen studem (možná to je jeho hlavní součást), z části zlobou, vztekem, smutkem, zoufalstvím, bezmocí… A co je na tom balvanu nejhorší? Nejde sundat a odejít od něj. Když se o to pokusíš, přistane Ti na zádech s ještě větší tíhou než předtím. Zní to skoro jako námět na nějaké antické drama nebo prazvláštní horor, co?
Je to ale denní chleba dětí alkoholiků. A alkoholiků samotných taky. Jen u nich bude velký kus toho kamene tvořit ještě egoismus. Alkoholici totiž bývají strašně sobečtí. Těžko jim to vyčítat, způsobil to v nich ten alkohol, respektive závislost na něm. Ale do velké míry právě kvůli tomu jejich sobectví je s nimi tak těžké vyjít.
Když je někdo závislý na alkoholu, není možné, aby se vyléčil. Alespoň ne do toho stavu, kdy by mohl normálně fungovat a přitom i “normálně” pít. Tedy dát si občas skleničku vína k filmu nebo povídání u krbu, dvakrát do měsíce si zajít s kamarády na pivo… To neexistuje. Jakmile je někdo závislý, musí buď pít, nebo nepít. Už nikdy. Sice ani tak se nezbaví úplně toho balvanu, protože ho ta závislost bude pořád pronásledovat, ale ten balvan už se nebude zvětšovat a postupem času se ho ten člověk naučí nést.
Zpátky ale k dětem. Proč i na ně padá tahle tíha, kterou by měli nést jen jejich rodiče? Tak jako každá jiná závislost i alkoholismus člověka mění. Mění jeho osobnost, jeho chování, žebříček priorit. A tím ovlivňuje i lidi kolem sebe. Co to musí udělat s dítětem, když jeho táta, který si s ním dřív hrál fotbal, chodil na procházky, učil jezdit na kole…, teď místo s ním tráví veškerý čas u pití? Navíc když ten kdysi milující otec začíná být kvůli pití agresivní? Nebo maminka, ke které se dřív dítě mohlo jít schoulit, svěřit se svými radostmi i starostmi, a ona ho vždy vlídně vyslechla, teď nekomunikuje vůbec nijak nebo aspoň s jasně viditelným nezájmem? Co to připomíná? No jasně! Připomíná to rodiče, které své děti nemají rádi! Ono to tak samozřejmě vůbec nemusí být, často spíš alkoholici nemají rádi sami sebe, ale i kdyby pijani milovali své děti sebevíc, stejně se k nim ve svých stavech nedovedou chovat tak, jak by to děti potřebovaly. A ty děti si to samozřejmě nějak vysvětlují. Buď tak, že je rodiče nemají rádi, protože zlobily, nebo že jsou rodiče zlí. Ani jeden případ není pro to dítě dobře. V prvním se zoufale bude snažit být hodné, aniž by to vedlo k nějakým výsledkům, po chvíli to tedy vzdá a vybuduje si komplex “zlobivého” dítěte, v tom druhém se dost možná bude rodičům mstít, bude vůči nim vzteklé. To ale situaci taky nevylepší.
Ani nemůže. Klíč k napravení tohoto stavu totiž není v rukou dítěte. To se může snažit sebevíc, ale ani projevovanou láskou ani zlostí toho rodiče nepředělá. Ten se o to musí zasadit sám. To je druhá věc, která děti alkoholiků tolik ničí - bezmoc. Ať dělám, co dělám, všechno je špatně, nic nezmůžu. Děti alkoholiků bývají často nemotivované. Nejen v tomto ohledu, ale ta bezmoc se postupně rozšíří do všeho konání dítěte. Chybí motivace řešit svoje vlastní problémy, chybí motivace snažit se ve škole, dokonce ani v zálibách a koníčcích mnohdy není té motivace tolik, aby pomohla překonat první nezdary. Z dětí alkoholiků se tak často stávají vzdávači. Vždyť přece ať dělají, co dělají, ten balvan ze zad jim to nesundá…
A pak tu je ten stud. Nevím, jestli si dovedeš představit, jak strašně moc se dítě dovede stydět za svého rodiče. Každý jsme se někdy za svoje rodiče styděli. Zejména v období puberty, kdy si s mámou a tátou prostě nerozumíme tak nějak od přírody. Ale když se za ně musíš stydět pořád? Nechceš, aby je viděli Tvoji kamarádi, Tvoji učitelé, nechceš s nimi jít ani do obchodu ani na poštu, dokonce s nimi ani nikam jet tramvají nebo autobusem, protože se budeš bát, že někdo pozná, že jsou zase pod obraz, že smrdí chlastem, nebo že ztropí nějakou scénu… Je to hrozný pocit, který ty děti užírá. Nakonec se naučí (když se jim to podaří) vytvořit si svět s fiktivními rodiči. Ty skutečné stále bude potkávat doma a bude jim jich líto nebo je budou nesnášet, ale obstará, aby se s nimi nikdy neukázaly na veřejnosti. Aby je nikdy nepotkali jejich kamarádi. Aby rodiče nikdy nepřišli na rodičovské schůzky do školy. Aby se všechno obešlo bez jejich přítomnosti. To dá dost práce! Smutné ale je, že ani v tomhle případě ty děti nebudou šťastné, protože se stejně budou bát, že jednou se to všechno provalí a ony si budou muset hledat nové kamarády, protože před těmi starými se budou za své rodiče stydět…
Někdy ten stud přebije ještě strach. Přestože děti vnímají, že u nich doma není něco v pořádku, přesto si tam většinou připadají “doma.” Je to něco blízkého - sice špatného, ale blízkého, známého - o co nechtějí přijít. A samozřejmě se bojí, že přijdou, vždyť se to přece všude tak říká, že přijde sociálka, sebere alkoholikům děti a pošle je do děcáku. Ono to tak není, nebo alespoň nemusí být. Naopak OSPOD (tedy “sociálka”) ocení, když se rodiče snaží se sebou něco dělat a chápe, že odebrání dětí by mohlo motivaci rodičů seknout s alkoholem dost snížit. Žádná rozumná OSPOĎačka nesebere děti rodičům, pokud není zřejmé riziko, že by byly děti v ohrožení. A to děti léčících se alkoholiků většinou nejsou. Pokud se však o problému nemluví, neřeší se, rodiče dál pijí jako duhy, děti v ohrožení jsou. Ať už o tom sociálka ví, nebo ne.
To samozřejmě není všechno. Tak jako alkohol zasahuje svého uživatele komplexně (jeho tělo, psychiku, společenské vazby a vztahy), tak i děti závislých jsou nějakým způsobem zasaženy po všech stránkách. Mohou mít problém s navazováním vztahů, protože mají zkreslený vzor z rodiny, kde jsou vztahy ovlivněné alkoholem. Mohou mít krizi hodnot - nedovedou určit, co je důležité a co ne, co má jako hodnotu, protože ve světě pijana je jedna hodnota - flaška. Ty ostatní jsou tak nějak schované, zasunuté někde pod kobercem. Děti alkoholiků také často mají narušené sebevědomí. Přestože kvůli nedostatečné péči rodičů zdánlivě rychleji dospívají, protože se musí dříve naučit postarat se o sebe, ale mnohdy i o svoje sourozence nebo dokonce i rodiče, mohou být nejisté, nevěří si, podhodnocují se.
A nakonec to možná největší riziko - děti alkoholiků mnohdy mívají samy problém s alkoholem. Ze studií vyplývá, že děti závislých rodičů často začínají s alkoholem mnohem dříve a mnohem snáz propadají závislosti. Chybí jim rodičovský vzor “střídmého” pití a je pro ně tedy výrazně těžší udržet nějakou rozumnou míru. Navíc mohou mít z domova zafixovaný vzorec chování, že problémy se řeší pitím.
Už jsme si řekli, že klíč k trvalému vyřešení takové situace je v rukou rodičů. Ale ani dítě nemusí bezradně sedět v koutě a jen smutně čekat. Co můžeš udělat, když Tvoji rodiče pijí a Tobě se to nelíbí?
Svěř se! Nemysli si, že je to Tvoje chyba - není. Nemysli si, že pití rodičů je Tvoje ostuda - není. Nenechávej si tedy své starosti pro sebe a svěř se někomu dospělému, komu důvěřuješ.
Řekni si o pomoc! Může to být pro Tebe těžké o takových věcech mluvit, ale když se obrátíš na odborníky, určitě se nesetkáš s posměchem ani odsouzením. Naopak, může se Ti ulevit a mohou Ti pomoci Tvůj problém řešit. Zkus to třeba na naší Poradně nebo třeba na Lince bezpečí
Mluv o tom s rodiči! Tohle může být pro Tebe možná ze všeho nejtěžší, ale lidé se závislostí zpravidla svoji závislost nevidí, neuvědomují si, že je to problém. Zahájení léčby závislosti je na nich, ale může je k tomu motivovat, když uvidí, že jejich dítě kvůli pití trpí.
Někdy se to netýká nás samotných, což nás může jistě těšit. Co ale když máš kamarády, jejichž rodiče pijí a Tobě je jich líto a chceš jim pomoct?
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.