“Co by ještě chtěl?” “Může být rád, že si ho někdo vzal!” “Místo aby byl vděčnej, že ho vytáhli z děcáku, ještě jim dělá problémy…”
Není to až tak neobvyklý příběh - partneři nemohou mít děti, popřípadě si k vlastním dětem chtějí “přibrat” další z dětského domova. Je to rozhodně bohulibá a chvályhodná služba. A na obzoru už se rýsuje idylka - adoptované dítě nikdy nepozná, že nejsme jeho praví rodiče; a když pozná, bude nám vděčné za všechno, co pro něj děláme. Budeme šťastná a spokojená rodina… Místo toho se ale kupí problémy jeden na druhý - průšvihy ve škole, hádky, záškoláctví, útěky z domova, divné party, drogy, sociálka, policie. Proč to tak je?
Rozhodně si nemysli, že bych tu chtěl nějak hanit adoptivní rodiče nebo pěstouny. Naopak, všichni, kdo se rozhodli přijmout cizí dítě jako vlastní a starat se o ně, mají můj hluboký respekt a obdiv. A ani to není tak, že by páry usilující o adopci/pěstounství něco podcenily nebo se na svou roli pořádně nepřipravily. Od spousty lidí ze svého okolí vím, že žadatele o adopci i pěstouny čekají před svěřením dětí měsíce a roky příprav a prověřování, takže všichni dobře vědí, že všechno nemusí klapnout úplně idylicky. Přesto ten “nevděk” přijatých dětí mnohé zaskočí. Tak zpátky k původní otázce - proč to tak je?
Žádné dítě se nedostane ke svým novým rodičům jako nepopsaný list. A vypusťme pro teď myšlenky, že by děti v dětských domovech byly “špatné” po svých rodičích, že by po nich své chování zdědily. Dědit se dá leccos a tedy částečně i nějaké dispozice, temperament apod., ale chování samotné ne. Problém tkví někde jinde a to v zátěži, kterou si děti s sebou nesou od svého narození a někdy již od svého početí. A že těch kamenů, které si děti, které skončily z různých důvodů v dětských domovech, je požehnaně!
Jednou z příčin “nevysvětlitelně” špatného chování může být porucha attachmentu. Setkat se s ní můžeme u lidí, které v prvních měsících a letech života neměli možnost vytvořit si ke svým rodičům pevné a bezpečné citové pouto. Že si z prvních let života nemohou děti nic pamatovat? To je omyl! My známe dlouhodobou paměť, která opravdu funguje třeba až od tří let, ale i v dřívějších obdobích života dítě vnímá své okolí, reaguje na ně a ukládá své prožitky do paměti, třebaže vědomě se k těmto vzpomínkám již později nedovedeme dostat. Jestliže ale malé dítě necítí od své matky a otce přijetí, bezpečí a ochranu, všímá si toho. A naučí se chovat tak, aby si to bezpečí zajistilo samo - je pořád nakročené k boji nebo obraně.
S poruchami attachmentu se můžeme setkávat u dětí, které byly krátce po porodu odstrčené nebo odňaté svým rodičům, ale i u dětí, které byly svými rodiči v tomto věku zanedbávány, týrány apod. Není to nevyléčitelná nemoc, na attachmentu se dá pracovat, ale jelikož se jedná o velmi niternou záležitost, je k tomu zapotřebí trpělivá a dlouhodobá terapeutická práce.
Ani když ale prvotní navázání na rodiče proběhne v pořádku a dítě se dostane do ústavní péče nebo k adopci až později, není vyhráno. Důvody, kvůli kterým děti končí v odloučení od svých biologických rodičů, bývají komplikované. Mnohdy jim nerozumí ani dospělí, jak se s tím teprve mají poprat samy děti? Setká-li se dítě s odmítnutím, často si je odůvodní tím, že si to zavinilo samo - že je špatné. A zřeknou-li se ho vlastní rodiče, pak musí být absolutně špatné, prokleté, zavrženíhodné. Takové věci jim nikdo nemusí ani říkat, děti si je dovedou vymyslet samy, protože je to jediné vysvětlení, které dává smysl - “rodiče, to jsou přece bohové (skoro) a bohové nedělají chyby a nechovají se špatně; a pokud se ke mně chovají špatně, tak to přece musí být kvůli tomu, že já jsem špatný!”
Zní to šíleně, že jo? Ale bohužel to tak často je. Dítě si prostě zvykne na to, že je špatné. Že ho NESMÍ mít nikdo rád. No ale najednou se najdou nějací divní lidé, kteří si to špatné dítě chtějí vzít a starat se o ně a mít ho rádi - co to má jako znamenat?! Najednou se cítí zmatené, protože najednou věci nejsou v pořádku. Člověk by od toho dítěte čekal, že bude vděčné a šťastné, ale ono místo toho zlobí a dělá průšvihy. Proč? Snaží se (většinou nevědomě) přesvědčit sebe i své nové rodiče, že je opravdu špatné a že ho opravdu nesmí nikdo přijímat a mít rád.
Jak z toho ven? Těžko. Takovému dítěti se nesmí tolerovat jeho prohřešky (to by mu ještě víc nabourávalo jeho jistoty), potřebuje pevné hranice, ale citlivé zacházení tehdy, když ty hranice překročí. Je potřeba se s dítětem bavit, proč se tak chová, co ho k tomu vede, jaké to má následky a za pomoci odborníka ho pomalu a trpělivě učit, že není špatné a že si zaslouží jako každý jiný, aby je měl někdo rád.
Třeba by někoho napadlo, že tedy bude lepší, když se dítě vůbec nedozví, že je adoptované, že se mu to prostě zatají. No jo, ale jak dlouho to vydrží? Do deseti let, do patnácti? Nakonec se to vždycky provalí - buď to prokecne někdo ve škole, prořeknou se sami rodiče, někdo ze známých. A pak přijde peklo, protože pro to dítě to může být fakt velké zklamání! “Já vám věřil a vy jste mi celou dobu lhali?!”
Tím, že se tato křivda odehrává až v pozdějším věku, kdy už dítě dovede nějak rozumově uvažovat a pojmenovávat to, co se kolem něj děje, nemusí tyto případy dopadat zdaleka tak tragicky. Ale neznamená to, že by zamlčování pravdy byla ta správná volba! I v těchto případech bývá často zapotřebí pomoc odborníka a třeba i dlouhodobá terapeutická práce s celou rodinou, které se dítě svým chováním “mstí” za to, že mu všichni lhali.
Doposud jsme se bavili o případech, kdy se těm dětem vlastně na první pohled nemuselo nic hrozného přihodit. Krom samotného odvržení nebo odtržení od biologických rodičů pochopitelně. A co se teprve děje ve chvíli, kdy si děti během svého života před adopcí prožijí opravdové peklo? Děti týrané, zneužívané, vězněné… To co není na první pohled vidět (a je to v pořádku, tyhle hrůzy nechce nikdo vidět) a na co tyto děti jakoby už zapomněly, může v různých situacích a v různé fázi vývoje dítěte zase ožívat. A různá traumata se mohou projevovat různě - agresivitou, strachem a úzkostí, zneužíváním návykových látek, promiskuitou, nesnášenlivostí,... Nejde říct, jaké chování svědčí o jakém traumatu. A ani takové vyzvídání není důležité ani žádoucí. Důležité je, že nic se neděje bezdůvodně a za každým “nenormálním” chováním se ukrývá nějaká “nenormální” příčina. Opět to neznamená, že by se měly prohřešky těchto dětí tolerovat nebo dokonce přecházet, jako by se nic nedělo, ale chce to spoustu práce, aby se tyto projevy starších zranění podařilo odbourat.
Pokud tento text vyzněl tak, že každá adopce je průser a stejně každé dítě, které přijde o své biologické rodiče, v životě skončí bledě, tak to tak právě vůbec není! Adoptované děti to často mají těžší, rozhodně mohou být citlivější na některé věci a potřebují mnohdy speciální péči nebo podporu, aby zvládly vyrovnat deficity, které jim byly dány do vínku, ale pořád je život v adoptivní nebo pěstounské rodině ta nejlepší věc, která se může dětem bez rodičů přihodit, a z většiny z nich vyrostou stejně šťastní a spokojení lidé jako z kohokoliv jiného. A mnohdy i úspěšní! Zakladatel společnosti Apple Steve Jobs, člen skupiny Beatles John Lennon, spisovatel Edgar Allan Poe, prezident Spojených států Bill Clinton - ti všichni byli adoptovaní, a jestli se i Ty zařadíš do společnosti podobně slavných a úspěšných, to závisí na spoustě věcí, ale určitě to nemusí záviset na tom, jestli kdo je nebo není adoptovaný ;)
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.