Anthropoid (Velká Británie/ČR/Francie – 2016) je film o událostech z našich dějin, které bychom snad všichni měli znát nazpaměť. Asi největší devízou tohoto filmu je, že i když člověk přesně ví, jak má film dopadnout, častokrát se při jeho sledování přistihne u fandění hlavním hrdinům, aby to nakonec přeci jen dopadlo dobře.
Nestává se moc často, aby si zahraniční filmový tvůrce vzal jako předlohu událost z českých (československých) dějin. Respektive žádný takový případ mě ani nenapadá. A tak má nyní český divák díky filmu Seana Ellise možnost nahlédnout na jednu z největších událostí české historie očima Nečecha nejspíš poprvé. To, že zde zmiňuji zahraniční původ filmu a český původ události, není samoúčelné, vlastně je to pro další popis a hodnocení snímku velmi důležité. Na jednu stranu se jako Češi můžeme cítit po právu poctěni tím, jak tvůrci český národ vykreslují – jako statečný, hrdinný, houževnatý lid. Avšak na druhou stranu může být český divák zpracováním trochu zaskočen, zvláště když do vědomostí, které o příběhu máme z hodin dějepisu a které jsou v zásadě strohé a omezují se jen na faktické události, vstupují i vykreslené osobnosti hlavních aktérů, jejich emoce, strach, pochybnosti, nervozita… U jiných válečných dramat s tím problémy nemáme, ale u příběhu, který zásadně dotváří obraz národní identity, je to nezvyklé.
Pro diváka bude trochu znesnadňující také způsob, jakým se Ellis vypořádal se zasazením anglického filmu do neanglicky mluvícího prostředí. Rozhodl se film natočit v angličtině, ovšem postavy, jež hrají Čechy a Slováky, mluví se silným přízvukem. U českých herců ve filmu (Geislerová, Budař a další) to není takový problém - ti alespoň přirozeně trefili český přízvuk. U ostatních herců, pro něž je angličtina mateřštinou, to však tak hladce nešlo a tak se setkáváme s přízvukem, který bychom tipli spíše na Indii nebo blízký východ. Po několika minutách se na to ale dá zvyknout. Dalším prvkem, který sledování neulehčuje, je kamera. Tu u mnohých scén obsluhoval sám Ellis a při zachycení přestřelek použil ruční kameru namísto pevně usazené. Výsledkem je samozřejmě silně rozcukaný obraz, kde je složité sledovat, co se kde zrovna děje. Na obrazovce to nejspíš nebude tak patrné, ale v kině jsem si mohl hlavu ukroutit. Na druhou stranu to napomohlo k vybudování nepřehledné atmosféry, což u závěrečné řeže byl nejspíš záměr.
Pokud máš vychozenou povinnou školní docházku, mělo by Ti z názvu Anthropoid být snad jasné, ke které události se váže. Pokud jsi mladší nebo dějepis není Tvojí silnou stránkou, napovím, že jde o operaci, při které měli českoslovenští výsadkáři za úkol provést atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, trojku v hierarchii nacistických pohlavárů. Samotným provedením atentátu byli pověřeni Slovák Jozef Gabčík a Čech Jan Kubiš. Dále se na operaci podíleli výsadkáři Adolf Opálka, Josef Valčík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc a Josef Bublík. A samozřejmě také Karel Čurda, který atentátníky i ty, kteří jim pomáhali, udal nacistickému Gestapu. Tomu se tak podařilo sedmero vojáků najít v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, kde se hrstka mužů bránila vůči přesile německých vojáků neuvěřitelných šest hodin, než došlo na poslední kulku, kterou si každý z obránců nechával sám pro sebe.
Film začíná seskokem Gabčíka (Cillian Murphy) s Kubišem (Jamie Dornan) kdesi v lesích, odkud se přes různé peripetie dostávají do Prahy ke kontaktům z řad domácího odboje, rodině Moravcových, kde se také dvojice parašutistů seznamuje s dívkami Marií Kovárníkovou (Charlotte Le Bon) a Lenkou Fafkovou (Aňa Geislerová), které jim zpočátku dělají nenápadný doprovod, později jejich vztah přerůstá i do osobní roviny. Celá fáze příprav zabírá ve filmu jen několik desítek minut, což je jistě škoda vzhledem k zajímavosti příběhu, ale je to pochopitelné, neboť zahraničnímu divákovi by nepomohlo k pochopení složitosti operace a problematiky domácího odboje ani pět hodin snímku. A takovou stopáž samozřejmě film mít nemůže. Samotný atentát provedený v pražské Libni je sice vykreslen s řadou mýtů, které nebyly nikdy historicky podložené nebo byly vyvrácené, ale opět se to dá tvůrcům odpustit, neboť nejde o nijak zásadní detaily, které by mohly vážněji ohrozit věrohodnost filmu.
Ten, možná nečekaně, negraduje vlastním atentátem (během kterého se pokusí Gabčík zastřelit Heydricha z vysoce poruchového samopalu Sten Gun, ve kterém se mu v rozhodující chvíli vzpříčí náboj; proto zaskakuje Kubiš a vrhá na Heydrichův automobil granát No. 82 Gammon bomb, jehož střepiny obergruppenführera způsobí zranění, kterým za několik dní v nemocnici podlehne), nýbrž peklem, které se rozpoutalo po něm - nacisté zuřivě pátrají po atentátnících, provádí brutální domovní prohlídky, bez soudu zastřelí tisíce lidí jen na udání, vypalují obce Lidice a Ležáky… O těchto událostech se ve filmu dozvídáme jen formou informací, které někdo předává parašutistům ukrytým v kryptě kostela. Po zradě Čurdy a bestiálním výslechu Ati Moravce (z rodiny odbojářů, u kterých se Gabčík s Kubišem předtím ukrývali), je však jejich úkryt prozrazen a začíná zdaleka nejakčnější pasáž celého filmu, kdy sedmice obklíčených výsadkářů vzdoruje náporu německého Wehrmachtu a Gestapa po již zmíněných šest hodin. Chvílemi působí výkon obránců naprosto neuvěřitelně, ale je nutné si uvědomit, že šestihodinové trvání bojů je věrohodně zdokumentováno a těžko si myslet, že celou tu dobu hráli Češi s nacisty piškvorky… Takže nasazení desítek vojáků, kulometů i ručních granátů je reálné. Stejně jako snaha o zatopení krypty pod kostelem vodou z požárních cisteren (pro všeobecné povědomí o české morálce za protektorátu je možná dobře, že tvůrci nijak nezachytili, že vytopení krypty byl hujerovský nápad českých kolaborujících hasičů…).
Na samém konci filmu se dočkáme přece jenom trošky patosu, když Gabčík, ohlušen výbuchem granátu, spatří za proudem valící se vody přízrak milované Lenky Fafkové (která už je několik dní mrtvá), která k němu natahuje ruku. Kdyby si Gabčík nabil poslední kulku a zastřelil se s obdobným výrazem ve tváři, jako zbytek jeho druhů, tedy strachem, nervozitou, hrůzou, odhodlaností…, asi by to atmosféře nijak neubralo.
Překvapující je, že Anthropoid dokáže zaskočit i člověka, který má o událostech Heydrichiády nadstandardní znalosti. Jak tím, že zjistí nějaký dříve netušený detail, neboť režisér a spoluscénárista Sean Ellis strávil studiem této události více než deset let, tak i celou řadou nepřesností, které se ve skutečnosti staly jinak, nejspíš se nestaly nebo se ani stát nemohly. Ze všech těchto nesrovnalostí mě nejvíce zaskočila scéna, kdy si Gabčík schovává do peněženky fotku Fafkové, což je věc, kterou by žádný voják operující na nepřátelském území nikdy neudělal – tím by podepsal rozsudek smrti nad ní i celou její rodinou, neboť bylo jasné, že by Gestapo tuto fotku našlo. Druhým detailem, nad jehož věrohodností pochybuji, je použití upilované brokovnice Gestapem při zátahu do odbojářského bytu. Upilovaná brokovnice, tedy lupara – zbraň proslavená sicilskými mafiány, rozhodně nepatřila k standardní výzbroji tajné policie a ani jsem nikdy nečetl o tom, že by ji kterákoliv z nacistických ozbrojených složek kdy použila. Vševědoucí však nejsem a mohu se mýlit. A hlavně je to úplně jedno, protože se jedná o nepodstatný detail, který nijak neovlivňuje zbytek filmu, jehož atmosféra je velmi silná. Tak silná, že přestože člověk ví, jak má film dopadnout, častokrát se při jeho sledování přistihne u fandění hlavním hrdinům, aby to nakonec přeci jen dopadlo dobře.
Úvodní obrázek k článku a trailer pochází od tvůrců filmu a jeho oficiálních partnerů.