Když jsem byl malý, tak v místě, kde jsem vyrůstal, rozhodovala jenom jediná věc. Síla. Kdo byl silnější, měl lepší pozici ve skupině, ať už ve škole nebo na fotbale. Bohužel pro mě… byl jsem totiž jeden z nejslabších.
Čím to bylo? Prostě sem měl pozdní pubertu. Klukům rostly svaly, vousy, prohluboval se hlas a já byl pořád takové malé pískle. A ačkoliv mám dnes 197 cm, tehdy jsem byl nejmenší ve třídě. Na pomyslném potravinovém řetězci jsem byl tedy hodně nízko. Každá cesta do školy byla taková stezka odvahy. Nikdy sem nevěděl, co tam na mě čeká a jestli si na mě zrovna dneska někdo nepočíhá.Byl jsem šikanovaný? Ne. Prostě to byla kultura, ve které sem vyrůstal. Pro někoho možná drsnější, ale měli to tak všichni. Prostě neustálý boj o moc. Naštěstí pro mě se ti nejsilnější mlátili dost mezi sebou, takže na mě zase tolik času nezbylo.
Myslel jsem si, že sem slaboch. A že to tak dost možná zůstane navždy. Jenže pak se přihodilo něco pro mě vskutku zvláštního.
Na jednom školním pobytu v šesté třídě nás třídní učitel vzal na jednu procházku okolo bunkrů. Co víc, začal nám vyprávět, že tam přebývají zevláci a bezdomovci a že jsou nebezpeční. Dokonce se několikrát stalo, že chytli nějaké osamocené děcko. Už v tý době sem byl podělanej, ale pak přišla výzva. Stezka odvahy! V noci! Skrz louku plnou bunkrů, kde sou ti zevláci!
Byl sem v háji. Bál sem se jako svině a myslel si, že budu jediný, kdo nepůjde, protože sem slaboch. Jenže nakonec jsme šli z celé třídy jen já a ještě jeden spolužák. Ostatní nebyli schopní překonat strach.
Byl jsem odvážnější, lepší? Nemyslím si. Jenom jsem znal pocit slabosti, strachu a obav, když sem musel jít do věcí, které byly silnější než já. Protože to byl můj každodenní chleba. A to mi paradoxně dalo sílu větší, než jakou měli oni.
Život mi tedy udělil jednu významnou lekci, která mi mnoho pomohla i v dospělosti. Uvědomění si vlastní slabosti je nejlepší cestou k tomu být silný.