Pokud jste milovníci filmu, občas se vám jistě stane, že kroutíte hlavou nad tím, co to ti filmaři vyvádějí, a říkáte si, jestli myslí vážně, že jim máte „tohle sežrat“. Na plátně probíhá akční honička na motorkách, která končí turnajovým soubojem, při kterém se hlavní hrdina a záporák srazí ve vzduchu při velké rychlosti a ještě si stačí vyměnit pár dobře mířených úderů, než dopadnou na zem. Potom samozřejmě vyskočí jako by se nechumelilo a mydlí se dál…
Podobné filmové nepravděpodobnosti zajímají i studenty (například fyziky) po celém světě. Občas se vynoří článek, ve kterém se píše, jak studenti spočítali, že by Batman ve svém oblečku sice mohl létat, ale určitě by si pořádně namlel nebo jestli může atomovka odvrátit lidstvu hrozící katastrofu v podobě řítící se planetky…
Porušováním zákonů fyziky se zabýval i student Gymnázia F. X. Šaldy v Liberci Onděř Lukáč. V jeho závěrečné práci se můžete dočíst, jaké chyby ve filmech filmaři napáchali. Publikace se zabývá například filmy: Cesta na Měsíc (1902), Den poté (2004), Kozoroh 1 (1978), Mission: Impossible II (2000), Sejmi je všechny (2007), Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (2003), Žhavá sedla (1974), Temný rytíř (2008), Predátor (1987) a Nebezpečná rychlost (1994).
Konec konců mrkněte se sami a ještě před tím si můžete přečíst, proč takovou práci vlastně napsal:
„Když jsem se rozhodoval, jaké téma si vybrat pro svou seminární práci, snažil jsem se najít takové, které by mě zajímalo, souviselo s mými koníčky a zároveň bylo i čtenářsky atraktivní a mělo vzdělávací význam. Jelikož rád sleduji filmy a baví mě číst články ze světa stříbrného plátna, tak jsem se rozhodl, že moje práce se bude týkat kinematografie. Rozhodujícím impulsem pak byl článek v MF DNES: „Uberte nesmyslů, žádá fyzik Hollywood. Jeden v každém filmu prý stačí“, který pojednává o výzvě amerického vědce Sidneyho Perkowitze k hollywoodským producentům, aby se ve svých filmech omezili na jedinou závažnou vědeckou chybu v každém snímku. Vnitřní rozpory (porušování vědeckých zákonitostí definovaných v předchozích scénách) by pak měly být zcela zapovězeny. Perkowitz pro BBC přímo prohlásil: „Vyskytuje-li se nesmysl v jedné scéně za druhou, je to víc, než snesu.“ K němu se přidávají i další kapacity – např. anglický univerzitní profesor David Kirby upozorňuje na negativní vliv filmů na diváky, neboť se často zaměřují na aktuální vědecká témata (např. ekologie či hrozba pandemie) a mohou tak nebezpečně formovat názory diváků. Na obranu filmařů se postavil evoluční biolog Steven Le Conner z Londýnské univerzity, jenž prohlásil: „Pokud je to dostatečně dobrý film, ať v tom klidně pokračují. Vědu ničí špatná věda, ne špatné filmy.“
Téma střetu umění a vědy mě velmi zaujalo, a jelikož mě baví fyzika, tak jsem se rozhodl zaměřit se na vědecké nesmysly z její perspektivy. Dal jsem si však za cíl věnovat se pouze těm filmům, které porušují fyzikální zákony nevědomě, tedy ty, ve kterých dochází k fyzikálním chybám bez nějakého vysvětlení (jako je tomu např. ve filmu Matrix, kde se hlavní hrdina Neo na začátku filmu dozví, že Matrix je svět nemající reálné hranice a je v něm tedy možné téměř vše) či uměleckého záměru (např. surrealistický snímek Byt od Jana Švankmajera, kde se hlavní postava musí vypořádávat s tajemným bytem, kde nic nefunguje tak, jak má). Zkrátka jsem se rozhodl zaměřit se na ty filmy, které fyzikální zákony porušují naprosto suverénně a mohou tak laického diváka přivést v omyl. Zároveň jsem se snažil vybírat zajímavé chyby z divácky či historicky hodnotných filmů.
Cílem mé práce je nejen představit škálu rozličných porušení fyziky ze strany filmových tvůrců, ale také se zamyslet, do jaké míry ovlivňují cit pro realitu u běžného diváka. Ondřej Lukáč“
Celou práci najdete zde.