Tři týdny do Štědrého dne a pořád nemáš pořešené vánoční dárky? Trochu stres, ne? Neboj! Jednak je času ještě dost a hlavně taková věc, jako je shánění dárků, by člověka vůbec neměla do stresu přivádět. Vždyť je na světě milion důležitých věcí, kvůli kterým se můžeme nervovat, ale dokonalý vánoční dárek na tento seznam určitě nepatří.
Zatímco štědrovečerní večeře vypadá úplně jinak nejenom v různých zemích, ale i v každé jedné domácnosti, a těžko se najdou dvě rodiny, které by měly s večeří spjatý rituál stejný, následné dění jako by všude bylo stejné. Jako přes kopírák – hurá ke stromečku na dárky! Jenže abychom pod tím stromečkem nějaké dárky našly, musí je tam někdo dát, že jo… A že se o to nepostará Ježíšek bez našeho přičinění, to už taky nějaký ten pátek víme. Zrovna tak víme, že na vymyšlení a obstarání všech dárků, kterými bychom chtěli obdarovat všechny svoje blízké, nemáme ani dost času ani dost kreativity ani dost peněz. Tak co teď? Buď můžeme plašit, že je všechno marné a že žádné dárky neseženeme nebo si můžeme udělat plán a všechno to v pohodě vyřešit. Líbí se Ti víc druhá možnost? Pak se můžeš nechat inspirovat třeba následujícími body:
Kdo zdědil po Stevu Jobsovi půlku Silicon Valley, může tento bod přeskočit. Pokud ovšem nemáš neomezený rozpočet, doporučuju se nad svými finančními možnostmi trochu zamyslet. Má smysl utratit za dárky veškeré úspory? Řekl bych, že ne. Má smysl se kvůli dárkům zadlužit? To už vůbec ne! Chyby generací našich rodičů by nás měly poučit, že dostat se do dluhové spirály kvůli „bohatému ježíškovi“ je pěkná troubovina. Tak si tedy nejdřív řekni, kolik chceš do dárků investovat. Když si stanovíš celkovou částku, budeš se pak moci snáz rozhodovat, komu co za kolik koupit. A třeba se Ti díky tomu ani nestane, že bys 90 procent svých peněz dal na jeden dárek pro vlastně ne zas až tak výjimečného kamaráda a na ostatní už se Ti nedostává.
Komu CHCEŠ dát nějaký dárek? To by měl být asi první seznam. A komu „MUSÍŠ“ dát dárek? Tenhle, mnou méně preferovaný seznam, si můžeš napsat posléze. Nikdy se mi nepovedlo se sžít s představou, že vánoční dárky jsou jeden velký kauf, ve kterém musíme obdarovat všechny, o nichž si myslíme, že to od nás očekávají. Jasný, nedat dárek rodičům by je možná zamrzelo, ale jinak? Dárky jsou přece o tom, chtít někomu udělat radost. A může nám někdo diktovat, komu chceme udělat radost? Nemůže. A má někdo nárok na to, abychom mu radost museli dělat? Nemá. Aspoň si to tak tedy myslím. Ať na to máš názor jakýkoliv, po tomto kroku bys měl/a mít v ruce kus papíru, který Ti udělá jasno v tom, kolik práce Tě do Vánoc čeká. A mezi kolik lidí bys měl/a rozdělit výsledek z bodu číslo jedna.
„Co koupíme Maruš?“ „Kdo je to Maruš?“ „No kdo, přece Tvoje nevlastní sestřenice.“ „No tak asi nic, ne?“ „To nejde, minule nám dala ten stojánek na ubrousky, tý musíme něco koupit…“ Meh, to je zase situace. Musím někomu něco kupovat a vůbec nevím co a proč a nechce se mi a vůbec… Jaký z toho asi může být výsledek? Asi nijak valný, co? Nejen že netuším, co by se asi tak mé nevlastní sestřenici Maruš mohlo líbit, protože jsem ji viděl naposledy v minulém tisíciletí, takže stejně vyberu nějakou blbost, která neurazí, ale ani nepotěší, ale nadto budu pěkně otrávený už vůbec z toho pocitu, že se něčím takovým musím obtěžovat. A je to tak, že musím? To je otázka, kterou za Tebe nikdo neodpoví. Co se však dá říct obecně, je, že když něco děláš z povinnosti a ne z vlastní vůle, výsledek obvykle za moc nestojí. To stejné platí i v momentě, kdy se Ti zrovna teď nechce jít nic vybírat. Nemáš náladu na nakupování dárků? Tak se nepřemáhej, jdi dělat něco jiného a vrať se k tomu ve chvíli, kdy budeš v pohodě a budeš chtít něco pěkného vybrat.
S tímto zvykem jsem se setkal až během studia na vysoké a úplně mi učaroval. Když jsem bydlel na koleji, měl jsem tam kamarády, se kterými jsme Vánoce chtěli nějakým způsobem oslavit a taky jsme se chtěli nějak obdarovat. Ale že by si každý z nás mohl dovolit dávat dárek všem ostatním, to se říct úplně nedá. Tak jsme si každý vylosovali jednoho člověka, kterému dárek dáme. Určili jsme si nějakou orientační částku, do které by se dárky měly vejít a – světe, div se! – bylo to super. Každý dostal jednu věc, ze které měl radost, a zároveň daroval jednu věc a díval se, jakou radost to udělá tomu obdarovanému. Ty dohody mohou být různé a v různých kolektivech. S jedním z bratrů mám už léta dohodu, že si dárky nedáváme, ale aspoň jednou se během svátků sejdeme a popovídáme si; kolegy v práci se domlouváme na hromadném dárku, který bychom chtěli všichni; s další skupinou kamarádů si dáváme tematické dárky (každý rok na jiné téma) a tak dále. Jeden kamarád vyprávěl, že si doma nedávají dárky vůbec, ale navzájem si dělají dobré skutky. Zkrátka kreativitě se meze nekladou a nemusí to vždycky vypadat tak, že dárek musí mít podobu nějaké drahé hmotné věci.
Minulý rok jsme s manželkou vybírali dárky pro rodiče. U jednoho z nich to bylo v pohodě, protože jsme přesně tušili, co mu chceme dát. Sice to stálo patnáct stovek, ale sper to ďas, tenhle dárek byl prostě super. Ovšem co dát tomu druhému, to nás moc nenapadlo. Jenže když jeden dostane takhle drahý dárek a ten druhý nějakou cetku, co by to bylo za spravedlnost? Tak jsme těch cetek nakonec koupili asi bambilion, aby to mělo odpovídající hodnotu. Zní to jako blbost, co? Jo, teď už to taky vím. Tržní hodnota věcí přece vůbec nemusí vypovídat o tom, jakou hodnotu to bude mít pro člověka, který ten dárek dostane. A tak je asi jedno, jestli jeden dárek stojí kilo a druhý dvacku. Jestli je to věc, která tomu druhému udělá radost, tak na ceně tolik nezáleží.
Jakkoliv minulý bod myslím zcela upřímně a nehodnotím dárky podle jejich kupní ceny, v jedné věci by podle mě spravedlivá míra měla být. V tom, co dávám a co očekávám. Pár let zpátky jsem četl před Vánoci nějaký průzkum, ze kterého vyplývalo, že Češi průměrně hodlali investovat zhruba 200 korun na jeden dárek. Avšak ti samí Češi si povětšinou sami přáli pod stromečkem najít nový notebook, drahý smartphone, poukázku na dovolenou… Nevěděl jsem, jestli se tomu smát nebo spíš brečet. Jestli sám chci na dárcích ušetřit, měl bych být k sobě upřímný a nic moc ani neočekávat. Anebo víš co? Vůbec nic neočekávat! Ono se asi nikomu nestane, že by nedostal vůbec žádný dárek. A asi jsme si toho všichni vědomi, že něco dostaneme. Ale jakmile něco očekáváme, může se nám lehce stát, že jsme pak zklamaní, že se do toho našeho přání nikdo netrefil. Na druhou stranu, když nic nečekáme a je nám opravdu zcela fuk, kolik dárků a jaké dárky si na Štědrý večer rozbalíme, udělá nám radost každý jeden z nich, protože to bude nad naše očekávání.
Tak co říkáš, šlo by to takhle? Vlastně ani tak nezáleží na tom, jestli s mými radami souhlasíš nebo jestli Ti přijdou zhovadilé a vytvoříš si vlastní postup. Důležité je si uvědomit alespoň to, že dárky nejsou na Vánocích to nejdůležitější a že nestojí za to, nechat si jejich překotným sháněním otrávit čas, který nám do svátků zbývá.