Tuhle větu si touto dobou má právo říkat asi milion a třistatisíc lidí v České republice. Tolik by vás totiž zhruba mělo každodenně usedat do lavic základních a středních škol. A podobnou větu naše země slýchá nejspíš už od dob, kdy Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Inu co naplat, nějak se s tím musíme popasovat. A že toho není málo, co je potřeba překonat...
Zpravidla se říká, že předškolní děti se těší do školy, školní děti se zase těší na to, až tam nebudou muset chodit a dospělí si zase přejí, aby se mohly do školních let vrátit. Nevím, já toto přání nesdílím, a to nejen proto, že budu muset letos opětovně do školních škamen usednout. Ale! Co se nedá upřít, škola mi (a mým spolužákům, známým a asi všem lidem, co jí prošli) dala do dalšího života nezbytnou průpravu, co se týče samostatnosti, plnění povinností, práce v kolektivu, sebekázně, ale především schopnosti přemýšlet, uvažovat a vytvářet si názory a postoje. Což za tu námahu stojí a vyplatí se těch 9 + 4 + možná dalších pět let překonávat nechuť ke škole. Ovšem abychom těch devět až osmnáct let jenom přežívali jakési útrpné martyrium, na to je život příliš krátký. Zkusme se raději podívat na to, jak si tu klidně až čtvrtinu života správně užít!