V minulém článku jsme si obecně povídali o specifických poruchách učení (SPU) - co je způsobuje, jak se projevují, jak se s nimi žije, jak se dají zmírňovat… Dnes si zahrajeme trochu na encyklopedii a pokusíme se vysvětlit, co jsou jednotlivé dys- zač a jak se projevují.
Jak jsme si psali už minule, jedná se o poruchu projevující se problémy při čtení. Tato porucha je nejspíš dědičná a při dosavadním stupni poznání se má za to, že je způsobena drobným poškozením centrální nervové soustavy. Slovo poškození je ale takové zavádějící, protože si nemůžeme představovat, že by některá část mozku byla méně vyvinutá nebo v ní byl třeba nějaký nádor. Spíš jde jen o jiné propojení mozkových buněk, než jaké má většina lidí.
Dyslexie sice provází lidi celý život, ale dá se s ní velmi dobře “bojovat.” U lidí, kteří navzdory dyslexii hodně četli, pomáhali si různými pomůckami a snažili se tuto komplikaci překonat, se v pokročilejším věku mohou projevy dyslexie velmi zmírňovat. Naopak když se dyslektik o “reedukaci” nesnaží, potíže se čtením budou přetrvávat po celý život.
Dyslexie bývá spjata s dalšími SPU, ale v žádném případě nezasahuje intelekt. Ba naopak, spousta dyslektiků je nadprůměrně inteligentní. K tomu, aby svůj intelekt mohli naplno využít se ale musí naučit učit se jinak. Jelikož pochopení psaného projevu není nejsilnější stránkou dyslektiků, musí se více spoléhat na pochopení látky při výkladu v hodinách, čtení textů s doprovodným poslechem audioknih, vytvářením si vlastních zápisků apod.Také může pomoct pozměněný denní rozvrh - v průběhu dne se schopnost číst text může měnit, je tedy dobré plánovat si čas na učení na tu dobu, kdy to jde člověku nejlépe. Každému vyhovuje něco trochu jiného a je fajn najít si ten svůj způsob, jak se co nejefektivněji učit. Starší studenti mají možností víc, mladší žáci jsou v něčem trochu závislí na tom, jaké podmínky jim stanoví učitelé. Je tedy dost na rodičích dětí s dyslexií, aby s učiteli svých dětí komunikovali a radili jim, za jakých okolností se jejich děti budou “učit líp.”
Pamatuješ si na první třídu, kdy jsme museli opisovat písmenka přesně na řádek a musela mít stejně baňatá bříška a stejně skloněné dříky a tak podobně? Tak přežít něco takového je pro dysgrafika jako projít Mordorem. Lidé s dysgrafií mají problém s psaním textu. Ani tolik nejde o chyby gramatické a pravopisné, jako celkovou nečitelnost a kostrbatost písma. Na to jsme zvyklí třeba od doktorů (podívej se někdy, jak vypadá text lékaře psaný rukou), ale tam spíš nebude na vině dysgrafie. Někteří lidé s dysgrafií mohou mít problém přečíst text i sami po sobě.
Jelikož psaný projev používáme k tomu, abychom si zaznamenali nějaké informace nebo je někomu předali, což v případě silného dysgrafika nepřipadá v úvahu, nemívají lidé s touto diagnózou moc chuť psát, tudíž neprocvičují a problém napsat něco rukou je pak čím dál větší. Může dospět až do stadia funkční negramotnosti, kdy člověk sice umí číst a teoreticky i psát, ale prakticky rukou nenapíše nic, co by po něm kdokoliv přečetl. Jasnou radou pro lidi s dysgrafií je naučit se psát tiskacím písmem. Je jednodušší, není vázané, je lépe čitelné. Sice je takové psaní možná pomalejší, ale určitě funkčnější. Podobně by žákům s dysgrafií mohlo pomoct psaní fontem Comenia Script, který se na některých školách zavedl. Rozhodně pak dysgrafikům pomáhá možnost psát na počítači. Problém s grafickou úpravou písma tu odpadá a jakmile se člověk naučí psát všemi deseti, je psaní na počítači i rychlejší než psaní rukou. Pokud tedy máš problém s nečitelností písma, domluv se se svými učiteli, abys mohl/a psát na počítači. Pokud máš dysgrafii diagnostikovanou, neměli by s tím mít problém.
Slovíčko “grafie” značí, že zde půjde opět o psaní, tentokrát jde o sníženou schopnost psát pravopisně a gramaticky správně. Třeba věta z diktátu: “Nat poelm ze vsnášý božtolki gteré, lový mišy” je úplně jasně na pětku, protože tam není správně napsané ani jedno slovo. Pro dysortografiky je tohle ale denní chleba. Nejčastěji se dopouštějí při psaní záměn tvrdých a měkkých slabik (di/dy, ti/ty,...), popřípadě znělých a neznělých souhlásek (s/z, b/p, h/ch). Když k tomu přičteme prohazování písmenek ve slovech, špatně napsanou diakritiku (háčky, čárky) a problémy s aplikací gramatických pravidel, výsledkem je absolutně nečitelný text.
Je důležité říci, že to ani trochu není způsobeno sníženým intelektem nebo tím, že by se žák pravidla pravopisu nenaučil - dysortografici jsou schopni se naučit, jak se co píše; dovedou se naučit a pochopit gramatická pravidla. Ale v rychlosti, se kterou text píšeme, nedovedou tato pravidla správně aplikovat. A jelikož je u nich jazykový cit dost poznamenaný, svých chyb si po přečtení vůbec nemusí všimnout. Kdyby si ten samý dysortografik, který napsal tu šílenou větu z diktátu, měl svůj výplod porovnat se správně napsaným: “Nad polem se vznáší poštolky, které loví myši” (já vím, že je to blbost, ale věty v diktátech nikdy moc smysl nedávají, ne?), musel by se pekelně snažit, aby si tam všiml nějakého rozdílu.
Co se s tím dá dělat? Nespěchat! Jak jsme psali, lidé s dysortografií nemají v nepořádku inteligenci, takže když mají dost času, těch chyb při psaní nasekají mnohem méně. Když mají dost času na kontrolu, mohou číst větu pozpátku - tak se nesoustředí na obsah, ale pouze na správné napsání jednotlivých slov, takže si mohou chyb lépe všimnout. Obrovským pomocníkem je samozřejmě Word a další textové editory s kontrolou pravopisu (je to lepší než automatické opravy, protože takto si svých chyb všimnou). Děti s dysortografií by měly mít na školách nárok na psaní na počítači, neboť nejde o nefér ulehčení práce oproti ostatním dětem, ale o zjednodušení práce na úroveň ostatních dětí.
Tohle zdaleka nejsou všechny specifické poruchy učení - zatím jsme se zasekli jen u čtení a psaní. V dalším článku se dozvíme něco o problémech s počítáním, ale i s kreslením, zpíváním nebo zručností.
Jsem dysgrafik a dyslektik...
Jsem dyskalkulik a dyspraktik
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.