Antidepresiva, neboli léky podávané pro potlačení či předcházení depresí, mají dost rozporuplnou pověst. Jedna skupina lidí v nich vidí neškodné malé pomocníčky, které je možné zobat při sebemenším vykolejení. Jiní je zase pokládají téměř za ďáblův nástroj, který ničí lidskou osobnost. Jak to však je s antidepresivy doopravdy?
V minulém článku jsme si psali o depresích včetně nástrojů, kterými je možné depku překonat a normálně fungovat. Základem léčby, jak jsme se dozvěděli, by měla být vždy psychoterapie. Ovšem když sama o sobě nestačí, je někdy potřeba sáhnout pro léky. A v tomto článku se budeme věnovat tomu, jak tyto léčebné preparáty fungují. Pro jistotu a úplnost hned na začátku předesílám, že autor tohoto článku není ani psychiatr ani farmaceut, proto je tento text ryze laický a jeho smyslem je pomoci si udělat velmi zjednodušený přehled o problematice. Užívání jakýchkoliv léků je samozřejmě možné pouze po konzultaci s lékařem (a na jeho doporučení nebo předpis)!
Když se lidově mluví o antidepresivech, jedná se o poměrně velkou skupinu léků s různým účinkem, zaměřením i mechanismem působení. Tyto léky si můžeme rozdělit do tří balíků – stabilizátory nálady, anxiolytika (léky proti úzkosti) a antidepresiva.
Stabilizátory nálady jsou nejstaršími přípravky proti depresím, ale i proti mániím (to je přesný opak deprese – abnormální aktivita, neodůvodněné nadšení apod. Navzdory zdání však taky nevede k ničemu dobrému). Jejich zamýšleným účinkem je dostat náladu do normální polohy, aniž by se přehoupla z deprese do mánie nebo naopak. Zvláštní je, že přestože třeba lithium se jako lék proti depresím používá už téměř sedmdesát let, stále se moc dobře netuší, jak funguje.
Léky proti úzkosti jsou užívané v těch případech, kdy je deprese doprovázená silným stresem, neklidem, strachem a úzkostí. V těchto situacích je cílem pacienta uklidnit, umožnit mu vydechnout, odpočinout si od neustálého napětí. Proto hlavní účinek anxiolytik je právě uklidňující, tlumící. Patří sem asi nejznámější léky jako lexaurin, neurol, diazepam nebo dříve používaný rohypnol. U této skupiny léků se nedá říct, že by byly naprosto bez rizik (nesmí se většinou používat v těhotenství, nesmí se kombinovat s alkoholem, člověk by s nimi neměl řídit,…), avšak nemají mnoho závažných vedlejší účinků a jsou celkem bezpečné i při předávkování, proto jsou předepisovány poměrně často.
Poslední skupinou jsou antidepresiva, kterým se odborně říká inhibitory vychytávání neurotransmiterů. To jsou ošklivá slova, co? Ale efekt těchto léků je vlastně dost jednoduchý. Hrál/a jsi někdy Prince of Persia? Tu prastarou hru myslím – princ tam musel čas od času přeskákat po můstcích, které se po nějaké době propadly. Když to nestihl, měl smůlu. A tak trochu podobně to funguje s řízením naší nálady. Jak určitě víš, informace se v mozku přenášejí přes takzvané neurony. Ovšem mezi neurony jsou takové mezery, kterým se říká synaptické štěrbiny. A přes ty musí přenášená informace „přeskákat“ jako po těch můstcích v Princovi. Těmi můstky jsou neurotransmitery (dopamin, serotonin, noradrenalin). Jenže mozek je tak trošku pedant na pořádek, takže ta synaptická štěrbina musí být pořád uklizená. Jinými slovy, ty neurotransmitery jsou odchytávány pryč, aby se tam nehromadily.
Za normální situace je to v pořádku, ale při depresi je těch potřebných můstků už tak málo, a ještě k tomu jsou odchytávány dřív, než stačí potřebnou informaci přenést. Výsledkem je útlum, chybějící reakce na podněty, až „mrtvolná“ nálada (nebo spíš nenálada). Antidepresiva se tedy zaměřují na to, aby bránily zpětnému odchytávání neurotransmiterů a umožnily tak normální přenos informací.
Vidíš? Nejsou to žádné kouzelné drogy, které člověka „zhulí“ do nějakého pozměněného stavu vědomí. Naopak tyto léky umožňují fungovat v normálním vědomí a normální náladě, kterou deprese nepříznivě ovlivnila. Samozřejmě ani tyto léky nejsou bez vedlejších účinků a mohou být používána pouze na lékařský předpis; jejich zneužití by mohlo mít velmi vážné následky.
Pokud Tě toto téma zajímá a rád by sis o něm přečetl/a více, můžu doporučit třeba hezky a pochopitelně psané články na stránkách upsychiatra.cz, ze kterých jsem částečně čerpal informace i pro tento text.
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.