- Zaplatím kartou, prosím. - Karty neberem… Touto odpovědí obchodník silně riskuje, že se u něj zákazník už znova neobjeví. Stále více se totiž rozmáhá bezhotovostní způsob placení, tedy placení kartou. Je to jednoduché, rychlé, člověk s sebou nemusí tahat hotovost, hledat bankomaty… I používání karet má však svá úskalí. Především proto, že není karta jako karta – každá umí něco jiného a u některých to je past vedle pasti a musíme dávat pozor, abychom se do některé z nich nechytli.
Začněme úplně jednoduše, tedy hned na úvod si řekněme, jaké druhy karet jsou a která je k čemu. Obecně se totiž vžil pro všechny karty termín kreditka, což je asi tak přesné, jako kdybychom každému jídlu říkali pizza… Kreditní karty ve skutečnosti představují jen malou část plastových kartiček, ve kterých se „schovávají peníze.“ Jak to tedy je?
Karta, kterou se dá platit u obchodníků, dá se s ní vybírat hotovost z bankomatů, popřípadě s ní můžeme provádět jiné operace, které bankomat nabízí (dobíjet kredit, posílat platební příkaz apod.). Jestli je nějaký souhrnný název pro všechny karty, které se strkají do bankomatů a terminálů, pak je to právě platební karta.
To je divný název, co? Co to asi je? Debit je slovíčko z angličtiny a dá se přeložit jako něco, co se připisuje na vrub, tedy co se strhává z nějakého účtu. A právě debetní karta je nejmasověji rozšířenou kartou, kterou používáme k placení, výběrům a dalším operacím. Je pevně spojena s naším účtem a dovoluje nám použít nejvýš takovou sumu peněz, kterou na kontě máme. Běžně se s ní tedy nedá jít do mínusu.
Co je tedy potom ta známá kreditka? Jde to kartu, která není pevně spojená s naším účtem, ale s nějakým kreditem, který čerpáme. Kreditem může být třeba částka, kterou si na kartu převedeme a můžeme ji používat, dokud ji celou neutratíme, mnohem častěji však jde o smluvně určenou výši úvěru, který můžeme čerpat. Laicky řečeno, vydavatel karty nám umožňuje jít do minusu, který je omezen nějakým limitem, třeba deseti tisíci. Ty pak pochopitelně musíme vydavateli karty splácet a to pochopitelně není levné. K tomu ale později.
To jsou základní typy karet, mezi kterými je třeba rozlišovat. Nabízí-li nám naše banka debetní kartu, pak je to v pořádku a žádnou zradu v tom hledat nemusíme (pokud se spokojíme s jedním kusem základní verze karty – za více karet chce banka zpravidla nějaký poplatek, za „lepší“ karty taktéž). Když nám někdo nabízí kreditní kartu, mějme se na pozoru a pořádně si pročtěme, jaké jsou podmínky jejího zřízení a využívání. Když už jsme ale začali s tím slovníčkem pojmů, pokračujme ještě s několika výrazy, které je také dobré znát:
Přestože přívlastek ‚elektronická‘ zní jako příslib něčeho moderního a technologicky vyspělého, nenechme se zmást. Jde o nejobyčejnější kartu, která lze použít pouze v bankomatech a u obchodníků s elektronickým terminálem. Pokud nefunguje terminál, nebo jsme v méně vyspělé zemi, kde ještě elektronické terminály nejsou standardem, máme smůlu. Stejně tak máme smůlu, když chceme platit kartou přes internet, to tyhle kartičky neumí. Protože však jsou díky těmto omezením bezpečnější, můžeme se s nimi setkat zpravidla u dětských nebo studentských účtů.
Tohle krutopřísný slovo znamená, že jsou údaje na kartě vyražené vystouplým písmem. To bylo potřebné v době, kdy obchodníci ještě neměli online terminály a údaje z karty se četly tzv. žehličkou – mašinkou, která otiskla právě to vystouplé písmo na doklad, se kterým pak žádala peníze od banky. Dnes to znamená především možnost platit kartou přes internet.
Dva nejčastější vydavatelé platebních karet. Pokud máš účet u nějaké normální banky, nejspíš dostaneš kartu od jednoho nebo druhého. Existují pochopitelně i další vydavatelé, například American Express nebo Diners Club, ale s těmi se u nás moc nesetkáme. Na běžné používání karet nemá různost jejich vydavatelů prakticky žádný vliv, krom toho, že karty menších vydavatelů nemusí akceptovat všichni obchodníci. Popravdě jsem se s tím však už dlouho nesetkal.
Výše jsem psal, že z karty můžeme utrácet, dokud máme peníze na účtu, popřípadě dokud nenarazíme na maximální zápornou částku úvěru. To by bylo trochu nepraktické zejména v momentě, když nám kartu někdo ukradne (nebo ji jinak zneužije, k tomu ji ani nemusí mít v ruce). Proto existují limity, které určují, jakou sumu denně můžeme utratit.
Zpravidla se zadávají tři různé limity – pro platbu u obchodníků, pro výběr z bankomatu, a pro platbu přes internet. Výběr z bankomatu se nikdy neobejde bez zadání PINu, takže tam není až takový problém mít ponechaný vyšší denní limit. U plateb v obchodech už je to riskantnější, protože do výše 499,99 Kč můžeme bezkontaktně platit bez PINu. A když takhle zloděj nakoupí za den třeba dvacetkrát, už to docela zabolí… Tady tedy doporučuji limit výrazně nižší, pokud nepotřebujeme denně platit u obchodníků desítky tisíc. Což asi ne. No a internetová platba? U českých platebních bran se většinou setkáme s dvoustupňovým zabezpečením – k platbě tedy potřebujeme opsat všechny údaje z karty a k tomu zpravidla autorizační kód z sms, kterou platební brána pošle na náš telefon. Jenže v zahraničí to tak vždy není. A typicky třeba pro platbu na ebay stačí znát číslo karty, datum platnosti a třímístný kód z rubové strany karty a je zaplaceno. Tady tedy opět doporučuji co nejnižší možný limit.
Ještě jeden hint k limitům – existují limity trvalé a limity dočasné, přičemž ty dočasné se dají měnit i z mobilních aplikací většiny bank. Když tedy potřebuji platit přes internet třeba jen pětkrát do roka nějakou vyšší částku, můžeme mít trvalý limit nastavený na nulu nebo nízkou částku, a před platbou si zvednout pouze ten dočasný (třeba na jeden den). Změna se projeví okamžitě, nejhůř do pár minut, takže to není nijak omezující.
Nákupy přes internet se těší pochopitelně velké oblibě a s tím se pojí i potřeba na dálku objednané zboží nějak zaplatit. Možností je více – poslat peníze příkazem k úhradě třeba přes internetbanking (to ale trvá i několik dní, tedy i expedice zboží se zpozdí); přes různé platební brány jednotlivých bank, ty však nepodporují zdaleka všichni obchodníci; nebo platební kartou. Platba kartou má tu výhodu, že je bezpečně nejrychlejší a také velice pohodlná. Po výběru této možnosti jsme přesměrování na některou z platebních bran (u nás jich operuje více než deset, často se můžeme setkat třeba s platebními branami GoPay, PayU nebo branou ČSOB).
Na této bráně jsme vyzváni k zadání 16timístného čísla karty, data expirace karty a třímístného bezpečnostního kódu, který se ukrývá na zadní straně karty. V ten moment se brána spojí s naší bankou, která buď rovnou potvrdí nákup, nebo nám ještě pošle autorizační sms s kódem, který musíme opsat, a teprve potom je platba potvrzena. K samotné platbě dojde třeba až za několik dní, ale to nás už nemusí trápit, protože obchodník byl ujištěn, že peníze dostane, a zboží tedy může vesele putovat k nám.
Všelijak. A to je na těch kreditkách nejzrádnější. Kreditní karty totiž nevydávají jen banky, ale prakticky leckdo. Nejčastěji se můžeme setkat s kreditkami od úvěrových společností (Home Credit, Hello! by cetelem apod.). Své kreditní karty ale vydávají třeba i obchody (například Tesco). Zde se obchodníci občas dopouštějí lehce nekalých praktik, když nabízí tyto karty pod rouškou toho, že se jedná o klubové nebo věrnostní karty, „ale takové výhodnější.“ Teprve když má člověk již téměř vyplněný formulář se žádostí o tuto kartu, se dozvíme něco o úvěru, o kreditním úroku apod.
Řekneš si – tak co, kartu můžu mít pro jistotu, nebudu ji běžně používat, tak co se může stát? No, může se stát dost, protože krom úroku z dlužné částky se po Tobě mohou chtít peníze i za zřízení karty/kreditového účtu a taky třeba pokuty za nedodržení smluvních podmínek tohoto účtu! Jakých podmínek? Ve smlouvě, kterou ledabyle pročteš a podepíšeš, totiž obvykle bývá psáno, že musíš každý měsíc použít kartu k platbě nějaké minimální částky. A když to nesplníš, naskočí Ti nějaká pokuta. Třeba kilo. To není moc, ale když se Ti měsíčně strhává kilo, aniž o tom víš, máš na jednou na kreditní kartě po roce dluh dvanáct stovek. Ale z toho se platí úrok, řekněme třeba 20 %, takže to máš najednou 1440 Kč. Ale protože o něm nevíš, tak ho nesplácíš. Když ale do roka nesplatíš dlužnou částku, můžeš dostat nějakou další smluvní pokutu, třeba 5 korun za den prodlení. No a už se vezeš.
Jasně, je to trochu černý scénář a věřím, že většina tuzemských obchodníků Tě nebude chtít takovým způsobem přivézt na mizinu. Ale případů těchto praktik je dost na to, abychom to jen tak mlčky přešli. Nakonec, i kdybys měl/a kreditky od samých poctivých obchodníků a znal/a dokonale všechny smluvní podmínky, i tak Ti snad každý finanční poradce řekne, že kreditka je až na půjčku od lichváře snad ta nejhorší varianta, jak utrácet peníze, které nemáš. Už třeba proto, že úroky zde nebývají zrovna malé.
No vida, kus plastu o velikosti osm a půl na pět a půl centrimetru, a kolik je za tím vědy. Ale tu vědu jsi zvládl/a už jen tím, že o těchto věcech víš, a tedy jsi výrazně snížil/a riziko, že se dostaneš do nějakých dluhů a dalších finančních komplikací. Gratuluji!
Zjistil/a jsi, že už v nějakých problémech lítáš? Nestrkej hlavu do písku a neboj se je řešit. Začít můžeš třeba s námi na našem Pokecu – jsme tu pro Tebe! ;)
Zakládáme účet. Kde bude našim penězům nejlépe?
Hledám byt, zn. Poprvé
100x nic umořilo…
Proč je uspořený peníz víc než utracený peníz
Peníze, penízečky, kam jste se mi poděly?
Jak cenná je koruna?
Hluboko do kapsy? Pojď to změnit!
Nějak to dopadne...