Znáš to. Máš blbou náladu, nechce se Ti vstávat, je Ti smutno, nic nemá smysl... Skoro by člověk řekl - máš depresi. Jenže není depka jako depka. Smutek můžeme mít, i když jsme zcela zdraví - jen nás prostě něco popadlo nebo reagujeme smutkem na nějakou špatnou událost nebo zprávu. Nemusíš se ale děsit, to je úplně normální. Jak poznat "depku" od deprese?
Lidově se tento termín užívá pro stav, kdy jsme smutní. Třeba když se s námi rozejde partner/ka a my pak čtrnáct dní chodíme jak tělo bez duše, nic nás nebaví, občas propukáme v pláč a máloco nás dovede utišit nebo rozveselit. To ovšem není deprese, ale přirozený smutek. A pochopitelný smutek – vždyť jsme zažili něco nepříjemného a tento smutek je normální reakce na nepříjemný zážitek.
Deprese, nebo odborně depresivní porucha, chceme-li, je psychická nemoc spadající do poruch afektivity (nálady) provázená dlouhotrvajícími obdobími hlubokého smutku (třeba dva měsíce i půl roku), který nemá jednoznačný nebo lehce pochopitelný důvod.
Projevy mohou být různé v závislosti na hloubce deprese i na osobnosti jejího nositele. Velmi často jsou příznaky deprese viditelné i na venek – člověku je zatěžko se pohybovat, má problémy vstát a začít něco dělat, je nadmíru unavený. Někdy to vypadá, jako by člověk v depresi trpěl snad i demencí – psychické procesy se mohou abnormálně zpomalit, člověk reaguje opožděně, každou větu ze sebe souká velmi dlouho, někdy může povídat věci, které ostatním nedávají smysl. To je však přechodný stav, který se po vyléčení deprese vrátí zpět do normálu.
Pak jsou příznaky, které ostatní nevidí, ale o to jsou vážnější. Člověk v hluboké depresi vnímá svůj problém, trápí ho, bolí ho, ale nevidí z něj cestu ven. Život pro něj přestává být hodnotou, přestává dávat smysl. Začíná častěji myslet na smrt, vidí v ní jediné východisko ze všech trápení. Pokud v této fázi není deprese léčena, je velmi vysoké riziko, že se nemocný pokusí o sebevraždu.
Kdybychom se snažili důvod vzniku deprese popsat z medicinského hlediska, půjde o změnu chemického prostředí v mozku. To si určitě můžeme někdy popsat, protože je to skoro pochopitelnější a jednodušší, než vysvětlit příčinu vzniku deprese v závislosti na tom, co se děje kolem. Ale to je pro nás asi důležitější, takže:
Aby se u člověka rozjela depresivní porucha, musí být naplněny dva požadavky – predispozice, neboli předpoklad pro depresi, a spouštěč. Dispozice bývá velmi často vrozená, takže pokud má někdo z rodičů problémy s depresivní poruchou, je celkem pravděpodobné, že se podobné potíže objeví i u jejich dětí. Ovšem nemusí tomu tak nutně být, protože je potřeba právě i ten spouštěč. To je nějaká událost, prožitek, stresová situace nebo i vykonstruovaná představa, která v člověku vyvolá smutek, se kterým už potom sám nedokáže efektivně pracovat. Ten spouštěč nemusí být zjevný – může se jednat o věc i desítky let starou nebo o hromadu malých podnětů, které samy o sobě člověk zvládne, ale jejich četnost ho udolá.
Tady nastává potíž. Ne, že by deprese léčit nešla. Naopak, metod léčby je mnoho, jsou zpravidla velmi úspěšné, ale všechny vyžadují, aby člověk v depresi vyhledal odbornou pomoc. A to je největší oříšek, protože se lidé obecně bojí nebo stydí mluvit o svém psychickém (ne)zdraví, přijít s něčím za psychologem nebo dokonce psychiatrem. Jakmile tuto překážku překoná (nebo ji překoná někdo z blízkých, kdo nemocnému pomoc v nejtěžší fázi deprese přivolá), už je z velké části vyhráno.Léčba probíhá většinou ambulantně, to znamená, že nemocný vede normální život, jen jednou za čas dojde za doktorem nebo terapeutem. Jen ty nejtěžší případy je nutné přechodně léčit při pobytu v psychiatrické nemocnici.
Základem léčby deprese je psychoterapie. Ta někdy stačí i sama, aby se člověku udělalo lépe a z deprese se dostal. Ve vážnějších případech je možné nasadit léky (o nichž si něco napíšeme příště). Nemusíme si ale představovat nějaké dryáky, které člověka „sjedou“ tak, že si létá v nějaké jiné dimenzi a které by měnily osobnost člověka. Naopak, tyto léky fungují tak, že pomáhají člověku normálně fungovat, cítit, chovat se a prožívat i přes depresi. Dnešní léčebné preparáty mají velmi vysokou úspěšnost léčby a minimum nežádoucích účinků, pokud jsou užívány tak, jak mají být.
Nesilnější zbraní deprese je vžité přesvědčení, že nám v ní nikdo nepomůže, že nám nikdo nerozumí, že nikoho nezajímáme. A zároveň že zrovna náš problém je ten největší na celém světě. V tom se jedná o nemoc vskutku ďábelskou. Ale tak to právě není! Když cítíme, že naše nálada je nepochopitelně chmurná, že nás nic nebaví, že nevysvětlitelně hubneme a nemáme chuť k jídlu (prostě že na sobě vidíme nějaké znaky deprese), nežádá se po nás nic jiného, než abychom se s tím svěřili a řekli si o pomoc.
A že náš problém nikdo nezná a nepochopí? Jim Carrey, Catherine Zeta-Jones, Chester Bennigton, Abraham Lincoln, Beethoven, Van Gogh, Miloš Kopecký,… - ti všichni žili nebo žijí s depresí. A dokázali nebo stále dokazují i s ní velké věci. A u těch, kteří už nejsou mezi námi, je jednoduše patrný rozdíl – ti, kteří o své depresi mluvili, ji překonali. Ti druzí ne. Tak se nestyď, a pokud si myslíš, že se Tě to týká, svěř se a řekni si o pomoc! A pokud nevíš, kam se obrátit, můžeš začít zcela jednoduše a anonymně – zajdi do naší Poradny!
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.