Poklady v útrobách našeho portálu

Pocity života dívky z ústavu.

Je deštivý den, kapky stékají po okně autobusu. Dívka v něm sedící jede do ústavu, je smutná, že musí zas TAM. Sluchátka v uších, opakující se song, slza tlačící se v koutku oka chce ven. Ale dívka nechce plakat, nechce ukázat emoce, jsou pro ní zlo a nikdy jí nepřinesly nic dobrého. Dívka je zklamaná svým vlastním životem a činy. Nejraději by udělala to co tenkrát, ale kvůli Tátovi a její Nejlepší kamarádce to už nikdy neudělá, a dělá ze sebe silnou. Nikdo však nevidí a nevnímá, že jí něco je. Má totiž velmi dobrou vlastnost, tou je velice dobré přetvařovaní, takže se usměje a bude dělat, že je vše okej. Přitom po čtyřech měsících ji zase přišly stavy úzkosti a bezmoci. Má brát antidepresiva, ale nebere je a brát nezačne. Nikdy! Má k tomu své důvody. Nejhorší je, že se nemůže nikomu svěřit, jelikož v ústavu jí nevěří a dali by jí hned na psychiatrii a donutili brát prášky! Tátovi, tomu to radši neřekne, protože mu nechce ztěžovat život a sám kdysi řekl, že by mu bylo lip, kdyby se dívka osamostatnila. A její nejlepší kamarádka? Tak té se tohle bojí říct, protože ví jaká je a nemůže jí to říct, oddalují se od sebe. Je na tomto světě úplně sama a neví, co má dělat. Autobus ji už dovezl, musí vystoupit do deště, nahodit falešný úsměv a být v pohodě, i když není a nebude. Vytahuje cigaretu z krabičky, myslí na lepší časy a doufá, že vše odhoří jako tabák. Jde pomalu po chodníku, lidi na ni divně koukají, že se courá v dešti, ale ona bude radši stát hodiny na tom dešti s velkými sněhovými vločkami, než aby šla TAM. Přijde, nahodí úsměv a dělá, že je vše v pořádku. Dojde do pokoje, rozbrečí se, ale okamžitě utře slzy a jde uklízet, poté přijde její kamarádka z ústavu a říká: „co se děje?“ Dívka vzápětí s úsměvem na tváři odpoví: „nic". Ona jí to však nevěří, protože jako jediná ji zná a tak jí to dívka poví, přesto že v ní nemá moc důvěry. Sama neví proč, když ji nikdy neublížila, ale ona neumí věřit lidem a ani nechce. Když už má uklizeno leží na posteli se sluchátkama na uších a se slzami stékajícími po tváři přemýšlí. Zřejmě vytáhne žiletku a udělá největší chybu svého života.Neudělala to, i když by ráda, ale NE. Nad vodou ji drží víra v sebe samu. Věří, že to dokáže, prostě musí. Teď už jen sedí na posteli, opět pláče a poslouchá ten stejný song a přemýšlí a doufá, že zítřek bude lepší. Už se chystá jít spát, ale sama moc dobře ví, že zase propláče celou noc.