...a toto moudro do puntíku naplňuje Honza, který po tom, co mu v nízkoprahu pomohli projít obtížemi dospívání, se rozhodl tuto pomoct oplatit tím, že sám vystuduje sociální práci a bude pomáhat mladým lidem tím samým způsobem. Organizace PROSTOR PRO se s námi podělila o inspirující rozhovor s tímto člověkem.
Nyní ji nabízí sám ve stejném oboru
Hradec Králové, 26. července – Je to unikátní příběh, kterých asi v Česku mnoho nenajdete. Bývalý klient neziskové organizace PROSTOR PRO, Jan Kopic, se po letech vrací za pracovníky s tou nejkrásnější zpětnou vazbou. Díky pomoci a péči, která se mu dostala v nízkoprahových klubech, prošel bez větších kotrmelců dospíváním. Nyní je z něj spokojený mladý muž, který studuje magisterský obor sociální práce. Rozhodl se sám pomáhat dětem a dospívajícím, proto si našel místo v brněnském nízkoprahovém zařízení.
Na dobu, kdy trávil volný čas s kamarády v malšovické dřevěnce, vzpomíná rád. Do klubu si původně přišel hrát. Odešel až za mnoho let už jako dospělý muž. Nízkoprahové služby provozuje nezisková organizace PROSTOR PRO již více než 17 let. Za tu dobu využily pomoc stovky dětí. Toto je první případ klienta, kterého prostředí nízkoprahového klubu a pracovníci ovlivnili natolik, že se rozhodl stát se jedním z nich. Jak zpětně hodnotí období, které trávil v klubu, popisuje níže v rozhovoru.
V jakém věku jsi začal navštěvovat Nízkoprahové kluby KLUBÍK a KLÍDEK v PROSTOR PRO?
Asi v 10 letech mě přivedli kamarádi ze školy. Tenkrát tu začínal dětský klub. My jsme hledali místo, kde si můžeme hrát.
Kolik let jsi v našich službách setrval?
Začínal jsem docházet jako malý kluk a odcházel plnoletý.
Jaký byl důvod, proč jsi využíval po poměrně dlouhou dobu nízkoprahové kluby v PROSTOR PRO?
Stručně to asi vystihují slova kamarádi, zábava a bezpečí. Půjdu-li ale hlouběji, pak to asi byl fakt, že jsem neměl žádný velký koníček nebo kroužek. Všude, kam jsem tenkrát chodil, mě dotáhli kamarádi. Dělal jsem toho spoustu, ale u ničeho jsem nevydržel. Pak jsem přišel do klubu, tady mě to bavilo. Na počátku tím podnětem tedy byli kámoši a hraní, později v pubertě, kdy jsem přestoupil z Klubíku do Klídku pro starší 12 let, už to začalo být více o pomoci, o řešení náročných situací a mluvení o nejrůznějších tématech, které jsem potřeboval někomu sdělit. Vydržel jsem až do dospělosti.
Jaké jsou vzpomínky na NZDM? Jak tato sociální služba ovlivnila tvůj život?
Rád vzpomínám na pracovníky klubů. Nevybavují se mi konkrétní věci a situace, ale pamatuji si hlavně ten pocit bezpečného prostředí, kam člověk může přijít s čímkoliv a najde tam, co potřebuje bez odsuzování. Služba ovlivnila můj život hlavně v dozrání mojí osobnosti, připravila mě na to, jak zpracovávat životní zkušenosti, negativní i pozitivní, a odnést si z nich co nejvíc. Tady se člověk nesetkal s direktivním chováním, které obvykle rodič na dítě aplikuje. Ten rozdíl byl v prostředí, v přístupu pracovníků, které jsem bral jako dospělé kamarády, kde byl cítit ten nadhled, ale brali mě jako partnera, ne jako dítě. Moc mě bavily víkendové pobyty a seberozvojové aktivity.
Co si odnášíš do života v souvislosti s působením NZDM?
Mně se hrozně líbí, co mi to dalo. Odnáším si sebe v té nejlepší podobě. Díky létům stráveným v klubu si připadám tak nějak zralejší. A hodně jsem to cítil z nás všech, co jsme do PROSTOR PRO chodili jako parta. V některých věcech jsme prostě byli názorově dál nebo jsme si dokázali představit důsledky svých činů a byli jsme schopnější se rozhodovat sami za sebe. Nedělal jsem věci proto, že to chtějí rodiče nebo třetí strana, ale dělal jsem to pro sebe. Šel jsem na vysokou z vlastních důvodu, ne jen proto, že se to očekává. Jak už jsem zmínil, pracovníky klubu jsem vnímal jako dospělé kamarády, kteří mě provázeli dospíváním. Trávil jsem tu volný čas po mnoho let a formovalo mě prostředí, které je velmi respektující. Nikdo mě do ničeho nenutil, spíš provázel. Cítil jsem pouze jemné postrčení nebo neviditelnou ruku, bez kterých by nejspíš řada situací dopadla hůř. Myslím, že bych nebyl tak spokojený, jako jsem teď. Chci vyjádřit vděčnost všem, se kterými jsem se tam setkal.
Jak by bývalý klient reagoval, kdyby jeho dítě navštěvovalo nízkoprahové zařízení?
Jak bych si přál být takový rodič, za kterým děti chodí se svěřit se svým trápením. Samozřejmě je to také o tom, abych s nimi trávil hodně času a věnoval se jim. Kdyby ale nastala situace, že nebudu mít tolik času nebo moje dítě bude mít zájem o nízkoprahovou službu, tak budu rád. Moji rodiče třeba zpětně hodně pochopily, proč bylo fajn, že jsem do klubu chodil. Najednou viděli to dobré, co to přineslo.
Proč je dobré nízkoprahové služby, jako jsou třeba KLÍDEK a KLUBÍK v PROSTOR PRO, veřejně nebo dárcovsky podporovat?
Myslím si, že je potřeba, aby tak kvalitní služba nadále existovala a byla podporována. Kladným výstupem nebo řekněme kvalitním produktem této služby jsem nejen já, ale řada dalších mladých lidí, kteří dnes stojí pevně na svých nohou. Dnes mnohem více chápu, jak těžké je pracovat v nízkoprahových službách, protože tato práce není jako výroba ve fabrice, kde z konkrétní činnosti vyleze konkrétní výrobek. Tady to není o hotovém produktu, ale o cestě. Ta se těžko statisticky měří, což je obtížně pochopitelné pro lidi, kteří o podpoře rozhodují nebo i pro naši společnost obecně, jelikož ji zajímá výkon a výsledek, ne abstraktní pojmy a dílčí úspěchy. Služby jsou pro lidi oporou, jsou místem, kam člověk může zajít a nemusí se stydět, nikdo ho neodsoudí, nikdo ho direktivně nevede někam, kam jít nechce. Zároveň, pokud chce, má někoho, kdo mu jeho trable pomůže zvládnout, zpracovat, společně nést „těžkou tašku života“.