Co když se ocitáš na druhé straně barikády a jsi ten, který je celou dobu původcem šikany a ne její obětí? Dá se taková situace vůbec rozpoznat?
KDYŽ VTÍPKY PŘEROSTOU V PROBLÉM
Někdy si člověk nedokáže pomoct. Podomácku ostříhaný vlasy spolužáka jsou tak příšerný, že to vyloženě vybízí k sérii vtipů a přirovnání, který dokonale vystihnou situaci. Jindy je zase cítit tak, že si říkáš, že deodorant viděl možná tak z vlaku. Což je další hláška, která nesmí chybět v třídním repertoáru.
Problém ale spočívá v tom, že co se na jedné straně jeví jako povedený vtip a hláška, může být na druhé vnímáno jako odmítnutí, výsměch a časem velmi osobní útok. A tady je už hranice s počínající šikanou velmi, velmi tenká.
Nutno říci, že úmysl někoho šikanovat tady vůbec nemusí být. Ani to ale neznamená, že není na místě jednoduchá empatie, tedy schopnost vcítit se do druhého člověka. Ten „trapný“ spolužák totiž dost možná pochází z poměrů, kde nedostal možnosti a příležitosti jako ostatní. Taková „sranda“ na jeho účet může být pomyslnou poslední kapkou vedoucí k sebenenávisti a strachu z lidí. Následující izolace pak utváří začarovaný kruh, který dotyčnou osobu ještě více předurčuje k vyloučení, které často mívá ne příliš šťastné následky.
Výše popsané je jen modelová situace, bohužel odrážející mnohdy ještě vyhrocenější realitu. Pokud jsou vtípky na něčí účet opakované a co hlavně, nevyžádané, je na čase vychladnout a odpustit si komentáře, které zanechávají spíše než zábavu potíže a něčí nechuť se ráno podívat do zrcadla.
Pokud se v textu trochu poznáváš, je kdykoliv možnost se zastavit a zkusit změnit přístup.