V úterý se v pražské O2 aréně po čtyřech letech opět představili kalifornští System of a Down. Kapela, která se na přelomu tisíciletí stala ikonou alternativního metalu a která umí ladně proplouvat hudebními žánry od metalu, přes klasický rock, funk až po arménskou folklórní hudbu, se zde zastavila v rámci letošní celosvětové tour. Jakožto skalní fanoušek jsem byl u toho a v následujících řádcích vám přináším svoji laickou recenzi.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli vůbec psát recenzi na tenhle koncert sem, na jdidoklubu.cz – přece jenom se jedná o kapelu, která začínala hrát ještě v minulém tisíciletí, a poslední album vydali v době, kdy se současní čerstvě plnoletí lidé učili psát abecedu. Ovšem když jsem čekal před obleženou O2 arénou, všiml jsem si, že nejmladšímu návštěvníkovi budou tak možná dva roky, nejstaršímu určitě silně přes šedesát, a že i teenagerů se před branami tísní opravdu hodně; zkrátka jsem se utvrdil, že tato hudba si své posluchače mezi mladými stále nachází, a tedy že si třeba najde své čtenáře i její recenze na tomto webu.
Jak už jsem zmínil, americká čtveřice s arménskými kořeny System of a Down nevydala nový hudební materiál už dlooooouhých dvanáct let. U nás byli naposledy před čtyřmi lety na Aerodrome festivalu, tento týden tu tedy byli už podruhé bez nových skladeb. Kapela se sice místy vyjadřuje, že na nové desce pracuje, ale to je tak všechno. Uvidíme. Každopádně zpátky ke koncertu – není to příliš obvyklé, že by kapela byla schopná tak dlouho po svém tvůrčím rozpadu vyprodat halu o kapacitě té vysočanské. Systemům se to povedlo a nemyslím si, že by někdo z těch zhruba dvou desítek tisíců fanoušků odcházel se zklamáním.
Předprogram začal relativně pozdě, až s úderem osmé večerní, a postarala se o něj mladá kapela Code Orange. Ta pro mě byla nečekaným zklamáním. Když jsem se dozvěděl, kdo bude SOAD předskakovat, snažil jsem se jejich hudbu naposlouchat a musím říct, že mě mix hardcore a metalu s prvky punku a svěžími, novátorskými přístupy k této hudbě velmi zaujal. Bohužel to v úterý na živo dost zabil příšerný zvuk. Kvůli němu naprosto zanikl jinak výrazný zpěv kytaristky a zvuky tří kytar byly od sebe naprosto neodlišitelné – většinou to byl jeden uřvaný nepříjemný pazvuk. Korunu tomu nasadila situace, kdy asi při třetí skladbě vypadnul zvuk úplně, a celá hala se dívala na pětici muzikantů křepčících na pódiu v hrobovém tichu. Škoda.
Následovala asi půlhodinka přestavování stage a dozvučení nástrojů, což není ani trošku špatný čas, po které už aréna zhasla a ozvaly se první tóny intra Soldier Side, na nějž navázala tradiční startovací pecka Suite-Pee. A pak další a další a znova… Pauzy mezi skladbami v zásadě neexistovaly, kapela sypala jeden flák za druhým v brutálním tempu. Co všechno na koncertě zaznělo a co ne, tomu tady nechci věnovat zbytečné řádky, ostatně to už sepsali jiní, takže si seznam písniček můžete přečíst a přehrát třeba tady. Zaměřit bych se chtěl na pár věcí, které mě překvapily.
Už jsem naznačil, že jedna pecka byla rychle následována dalšími, takže jich Systemové stihli během té hodiny a půl koncertu vysypat rovných třicet. Mazec, co? Pochopitelným důsledkem této smrště bylo, že jsme neslyšeli v podstatě žádné slovo mezi písničkami. Nepotrpím si na sáhodlouhé proslovy muzikantů, když se potřebují vykecat o tom, co měli zrovna na srdíčku, když tu či onu píseň skládali. Ale u živáků SOAD mě vždycky bavila vpravdě hluboká společenská a politická poselství zpěváka Serje Tankiana i energické a mnohdy výstřední výštěky kytaristy Darona Malakiana. Tentokrát však nic, ticho po pěšině. Až někdy v druhé půlce jsme zjistili, že se Serj naučil český pozdrav „Ahoj!“ a že Prahu považuje za nejkrásnější město na světě a je moc rád, že tu může zase hrát (no, o upřímnosti tohoto tvrzení si iluze nedělám…). Malakian se držel velmi při zemi a krom několika výzev k tanci, skákání nebo tleskání neřekl asi vůbec nic.
Za to po hudební stránce se těmhle týpkům nedalo absolutně nic vytknout. Klasický Serjův hutný, plný hlas, stejně jako Daronův zběsilý a někdy až mečivý zpěv se přetahovaly o slovo v písních stejně jako na deskách, ale s přidanou atmosférou živého vystoupení. Hudební kritik nejsem, ale za celou dobu jsem si nevšiml jediného zaškobrtnutí ani v hlase ani v textu. Čtveřice navíc nepůsobila vůbec strnulým dojmem, všichni čtyři byli živí, reagovali na publikum, běhali po pódiu… Dobře, nebylo to tak šíleně dynamické jako Code Orange (jejichž basák co chvíli předvedl nějaký round-kick nebo split-kick, za který by se lecjaký zápasník nemusel stydět), jenže ti jsou minimálně o dvacet let mladší.
V posledních deseti letech, když jsem byl na nějakém větším koncertu, tak vedle pódia nechyběla obří obrazovka, která zobrazovala dění na pódiu i pro ty, kteří od něj stojí sto a více metrů, případně na ně nevidí vůbec. To tu trochu chybělo, a přestože jsme stáli před ohrádkou pro zvukaře, která není až tak daleko, ti z nás, kteří jsou menšího vzrůstu, toho moc neviděli. Teda, neviděli čtveřici Tankian-Malakian-Dolmayan-Odadjian, ale o podívanou přesto nepřišli. Nad bicími se totiž rozprostíralo něco, co ze začátku vypadalo jenom jako obří kosočtverec s barevnými diodami. No, že by mě to rozžhavilo do běla, to tedy fakt ne. Ovšem už během třetí skladby se najednou ten kosočtverec začal rozkládat, přičemž působivým dojmem rozkládal a odrážel paprsky, takže z toho byla opravdu hezká světelná show, aby nakonec uhnul někam úplně do útrob stage a barevná světla vystřídaly videosekvence k jednotlivým písničkám. Ne oficiální videoklipy, ale krátké změti obrázků a videí, které skvěle dokreslovaly význam textů jednotlivých skladeb. Ty dostatečným způsobem nahradily Tankianovy společenské proslovy, protože jasně ukazovaly, co si skupina myslí třeba o dnešní turecké politice v souvislosti s arménskou genocidou (všichni čtyři jsou potomci uprchlíků před genocidou v roce 1915, takže je to časté téma jejich písní), co si myslí o válce v Iráku nebo o válkách obecně, co si myslí o politice Donalda Trumpa a tak dále. Jak to ze začátku vypadalo na trochu odfláknutou vizuální stránku koncertu, tak z výsledné podívané jsem byl opravdu nadšený.
Byl bych o dost víc nadšený, kdyby mi (a všem dalším rozumným fanouškům) nekazila výhled hradba rozsvícených mobilů, jak si asi bambilion lidí chtěl udělat fotku nebo dokonce natočit celý koncert. Opravdu je to za potřebí? Nejlevnější lístek byl za čtrnáct stovek. To si ti lidi opravdu zaplatili za to, aby tam mohli hodinu a půl držet telefon nad hlavou a natáčet něco, co bude mít mizernou kvalitu a rozhodně kvůli tomu přijdou o autentický zážitek? No nevím, to jsem nikdy nepochopil. Jinak mě ale pražské publikum mile překvapilo. Ač jsme národ vcelku zdrženlivý, chladný, bez nějakého výrazného temperamentu nebo emotivního vystupování, na koncertě to opravdu nebylo vidět. Od úvodní skladby se skákalo, zpívalo, tančilo… A když kytarista Malakian v rámci hitu Toxicity zakřičel své tradiční „spin, spin, spin it around, everybody spin it around!,“ vytvořilo se po celé ploše několik slušných circle pitů, což jsem na českých koncertech snad ještě neviděl. Při závěrečné pecce Sugar pak skákaly i ochozy. I když to si vlastně spíš domýšlím, protože v tu chvíli jsem se taky soustředil na něco jiného, než co zrovna dělají diváci na ochozech.
Někomu pak možná chyběl přídavek, ale to se u SOAD nenosí, prostě Sugar je poslední. Tečka. A jelikož atmosféra je nepřenositelná, i kdybych se tu rozepisoval na dalších padesáti stránkách, na tu tečku se můžeme podívat ve videu z jiného koncertu jejich letošního turné: