Bratranec mu totiž řekl, že šel ze školy, když potkal tohohle týpka. Přes slzy ze sebe vysoukal něco jakože mu ten kluk nejdřív nadával, a když se bránil, tak že ho hodil do strouhy a pak ho několikrát kopl. Když Rosťa útočníka našel zjistil, že tyl stejně starý jako on. To ho naštvalo ještě víc, protože si dovoloval na mladší.
Začala slovní potyčka, která velmi rychle vyústila v bitku. Těžko říct, kdo ji vlastně začal. Rosťa měl ale od začátku značně navrch. Nejenže byl silnější, ale zároveň se věnoval bojovému sportu. Netrvalo tedy dlouho a Rosťa vyhrál. Jeho protivník se válel po zemi a držel si břicho.
V tuhle chvíli mohl příběh skončit. Možná, že by to mělo nějakou dohru u policie ale asi nijak výraznou. Jenže Rosťovi nestačilo vidět svého soupeře poraženého na zemi. Byl vzteklý a chtěl, aby si týpek příště rozmyslel napadnout jeho bratrance. Vší silou se rozmáchl a kopl jej do nekrytého obličeje. Potom se sebral a odešel. Za chvíli u něj doma zazvonila policie, odvezli jej k výslechu a obvinili z výtržnictví a těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu.
U soudu pak Rosťa marně vysvětloval svůj motiv chránit bratrance. Soudce mu vysvětlil, že obrana je, když zastavujeme přímo hrozící nebezpečí. Rosťa se šel ale pomstít a tady se o obraně nedalo mluvit. Soudce zároveň řekl, že by byl mnohem shovívavější, kdyby Rosťa neudělil poslední brutální kopanec do bezbranného člověka ležícího na zemi. Rosťovi byl nařízen program zvládání agrese, dostal veřejně prospěšné práce a podmínku na dva roky.
Rosťa chtěl ochránit svého bratrance, což je chvályhodné. Rosťa se rozhodl vzít ochranu do vlastních rukou. Rosťa byl vzteklej a nevěděl, kdy má přestat. Nebuď jako Rosťa! A když už se teda musíš prát, pamatuj alespoň na základní pravidlo: Do chlapa na zemi se nekope!