Vzbudím se, sesbírám looty, nasnídám se, naexpím postavy, vyčistím si zuby, pošlu armády na útok, jdu do školy, domlouvám klanovou bitvu, přestávka, zčekuju ranní útok, fyzika - do háje, tam není signál - rychle na záchod dát si vycvičit jednotky, hurá domů, sesbírám looty, naexpím postavy, jdu na fight s bossem,...
Poznáváš se? Pak je tenhle článek o online gamingu určený právě pro Tebe!
Počítačové hry za posledních patnáct dvacet let uběhly velký kus cesty. Na přelomu milénia byly hry z pochopitelných důvodů (pomalé a málo rozšířené připojení k netu) většinou singleplayerovky s vcelku propracovanou herní kampaní a příbehem. Člověk si je jednou, dvakrát prošel od začátku do konce, ale další hraní už postrádalo smysl - ničeho nového už dosáhnout nešlo. Multiplayer se objevoval tu a tam jako jakýsi doplněk hry, ale málokdy šlo o tak kvalitní hru, aby u ní člověk trávil na síti dny i noci.
Dnes se herní vývojáři zaměřují především na online varianty gamesek. Ty tím sice přichází o kouzlo propracovaného příběhu, za to nabízejí nekonečné možnosti vylepšování postav, jejich posunu na vyšší a vyšší levely a především možnost alespoň virtuálního spojení s dalšími hráči - kamarády, spolužáka, ale klidně i neznámými lidmi z druhé strany planety. Takové hraní má jistě mnoho předností, ale i několik nezanedbatelných rizik - pojďme si je představit!
Jak jsem psal v předchozím odstavci, vývojáři už při vymýšlení her nepotřebují být tak kreativní, co se týče příběhu nebo principu hraní. Vlastně jsou všechny onlajnovky dost na jedno brdo. Tedy na tři brda - buď jde o realtimové FPS střílečky (jako třeba legenda Counter Strike, Far Cry nebo Unreal), kde hráči do omrzení lítají/jezdí/běhají po nějakém bitevním poli a pálí po sobě vším, co herní arzenál umožňuje. Nebo jde o MMORPG hry (massively multiplayer online role-playing game - online rolové hry s obrovským počtem hráčů), ve kterých si expíme svoji postavu/postavy a utkáváme se v položivých či živých duelech s ostatními hráči (WoW, KotOR, Final Fantasy). A konečně jsou to nesčené zástupy strategií (Divoké kmeny, Travian apod.), ve kterých jde stále o totéž - vybudovat civilizaci, vycvičit armádu, spřáhnout se s dalšími hráči do aliance nebo koalice a mydlit hlava nehlava ostatní hráče, aliance a koalice.
Byť to podle zmíněného popisu vypadá jako monotónní šeď a strašná nuda, vůbec to tak není! Je to super! Dokud jsem na to měl čas a dostatečně výkonný stroj, pařil jsem pořád, v jednom kuse. A právě o to jde. Řekneš si, že jenom pošleš armádu táhle, vylepšíš si tyhlety ability, konečně rozstřílíš nesnášeného protivníka v aréně... ...a zasekneš se u hry na další tři hodiny. Většina her funguje na principu, který umožňuje bez větších škod odejít od počítače a vrátit se k němu po libovolně dlouhé pauze. Jenže v reálu to je jiné. Když nehraješ každý den nebo dokonce několikrát denně, úroveň soupeřů už nedoženeš, nezískáš odměny z časově omezených questů apod. Najednou zjistíš, že hře věnuješ mnohem víc času, než sis doposavad myslel/a.
A když si uvědomíš, že kvůli hře nespíš, že Ti najednou klesnul prospěchový průměr ve škole z 1,5 na 3,8, že hře dáváš přednost před setkáním s reálnými kamarády nebo dokonce před schůzkou se svojí holkou/klukem, pak už je něco vážně špatně a je nejvyšší čas s tím něco dělat.
Hra se může stát drogou zrovna tak jako alkohol, tabák, hulení nebo sázení. Ale zatímco u alkoholu, cigaret, návykových látek si člověk uvědomuje hned od začátku, že 'se to nemá' nebo že je potřeba 'si na to dávat pozor', u hraní nic takového člověk ze začátku nevnímá. Navíc má pořád pocit, že to má pod kontrolou - vždyť stačí vypnout počítač nebo se odhlásit ze hry a je to fuč. Jenže to neudělá a místo toho začně hraní podřizovat zbytek života. Závislost na hrách je popsaná a velmi vážná porucha, která má za následek mnoho problémů - podrážděnost, únavový syndrom, poruchy paměti, ale pochopitelně i slabší fyzická kondice, horšící se zrak, poruchy příjmu potravy nebo třeba zhoršování partnerských a dalších mezilidských vztahů.
Klasické PC hry nebyly nikdy zrovna levným artiklem. Za lepší titul člověk nechal v obchodě klidně 6 - 7 stovek, jen to hvízdlo. O hrách na konzole jako XBox nebo PlayStation nemluvě. Dneska tomu tak už není - hromada her je v základu zdarma, ale v průběhu hry Tě donutí si zaplatit za odemknutí další části hry, dalšího levelu, lepší výzbroje... A než se naděješ, dostaneš se klidně na čtyřcifernou sumu.
Nedávno jsem si z dlouhé chvíle stáhnul jednu hru na svůj Android tablet. Byla z ofiko obchodu, od renomovaného vydavatele a byla zdarma, super! Čekal jsem, že to bude chtít peníze hned po instalaci nebo po prvních pár zkušebních levelech - nic. Hrál jsem asi tři měsíce, aniž bych měl pocit, že bych byl nějak omezován. Avšak pak to přišlo - abych získal vysněnou postavu, potřeboval jsem už jen několik málo zápasů, jenže mi došla herní energie. Ta se dala koupit za herní peníze. A herní peníze se daly koupit pochopitelně za reálné peníze. Koukám se, paráda, deset herních peněz stojí v přepočtu jenom pade, to do toho klidně vrazím! Jenže herních peněz bych potřeboval zhruba devadesát a kdybych nevypjal svoje poslední zbytky zdravého rozumu, pětikilo by bylo v háji...
Jestliže hraješ hry ve webovém rozhraní (v normálním internetovém prohlížeči), patrně už víš, že se nevyplatí klikat na nic, co se kolem herního okénka na stránce nachází. Kupa reklamy, odkazy na stahování adwaru, ale klidně i nějaký ten červík, trojánek apod. - záleží, na jakém serveru hraješ. Skutečné harakiri však může nastat, jestliže hraješ onlajnovku, kterou si musíš stáhnout. Zejména pokud je zdarma nebo nepochází z oficiálního zdroje. V lepším případě vydavatelé, v horším případě zprostředkovatelé si samozřejmě podřebují nějak přivydělat a opravdu nedávají hry volně ke stažení jen tak z dobré vůle. Při stahování tak často nasosáš zase minimálně hromadu reklamního softwaru, "užitečných" toolbarů do prohlížečů a tak podobně.
Kapitola sama pro sebe jsou hry v přenosných zařízeních. Zpočátku nevinná aplikace, zabírající několik desítek MB na úložišti si dovede obden vyžádat aktualizaci o velikosti klidně několikrát větší než původní soubor a člověk si jí nechtěně zaplácá paměť. A k čemu všemu si některé hry vyžádají přístup, to se jeden nestačí divit. U androidích her nebo iHer bych dokázal pochopit, že si vyžádají přístup k nákupům v aplikaci (viz dva odstavce výše); vzhledem k poplatkům za mobilní internet chápu a dokonce považuji za rozumný požadavek přístup k informacím o připojení k Wi-Fi sítím. Co však vůbec nechápu (a setkal jsem se s tím), jsou požadavky her na přístup k uloženým kontaktům, k registru hovorů, k psaní zpráv, k používání fotoaparátu nebo k uloženým souborům (fotky, videa atd.)!
I přes všechna rizika jsou hry samozřejmě fajn a neznám člověka (mého nebo mladšího věku), který by nikdy nehrál. Jen je třeba k nim přistupovat s mírou a raději se řídit heslem "nejdřív práce, potom zábava" než "nejdřív zábava, potom starosti."
Kyberstalking? Nebezpečné pronásledování!
Kybergrooming. Miláček, nebo úchylák?
Vyhráli jste milion korun! Pošlete nám své číslo účtu a heslo...
Je libo Internet?
Bezpečně na Internetu - udělejme si v tom jasno!
Reálné případy a dopady sextingu
Sexting II. Víš, s kým se seznamuješ?
Bacha na sexting
"Nevěřte citátům na internetu, nemusí být pravé." - Abraham Lincoln, 1862
Internetová identita - naše druhé já?
Na internetu se chováme nejen slušně, ale i opatrně!
Jak vymyslet heslo a jak ho nezapomenout
Slavným proti své vůli aneb O fotkách a videu na internetu
To (ne)vysvětlíš?!
Google jasnovidec
Hledej, stopa!
Welcome to the Internet - let me be your guide!
Dobrý sluha, ale zlý pán
Setkali jste se někdy s pojmem "stalking"?
Příspěvek vznikl v rámci projektu Bezpečnost na internetu, který finančně podpořila Československá obchodní banka, a.s.