Bylo to přesně před sedmi lety, kdy svou životní pouť dovršil první český prezident Václav Havel. 18. prosince 2011 jsme s kamarády seděli v malé podskalské hospůdce na vánočním pivu a vzhledem k dopolední zprávě o Havlově úmrtí to nebyl úplně bujarý večírek, spíše takové klidné vzpomínání. Pili jsme pivo, které Havel před revolucí vařil, kouřili startky bez filtru, které kouříval (toho činu jsme ráno hořce litovali). Dohodli jsme se, že se ráno půjdeme s naším prvním polistopadovým prezidentem rozloučit, aniž bychom ještě tušili, že ten nápad dostaly další tisíce lidí a že se tedy k Hradu táhnul velmi důstojný průvod.
Kdo byl tento člověk, že partičku dvaceti až pětadvacetiletých kluků vytáhl po večírku brzy ráno z postele a „vykopal“ v mrazivém počasí ven do pietního průvodu? Na tuto otázku není jednoduchá odpověď, protože především díky dějinným událostem to byl člověk mnoha osudů, z nichž některé bych zde chtěl zachytit:
Od mládí byl Václav Havel přitahován k dramatické tvorbě, divadlu, filmu. Vzhledem ke svému rodinnému zázemí mu však komunistický režim nepovolil studovat vysokou školu jakéhokoliv humanitního nebo uměleckého zaměření, vlastně ani střední školu si nemohl vybrat. Musel tedy jako syn „buržoazního vykořisťovatele“ nastoupit na učňák a středoškolské vzdělání s maturitou si doplňovat na večerní škole pro pracující. Pro uměleckou tvorbu tedy neměl žádné formální vzdělání, což možná přispělo k jeho velmi osobitému stylu psaní.
Nejdříve se Havel zaměřoval na poezii, později začal psát divadelní hry inspirované uměleckým proudem absurdního dramatu. Počinem, který ho proslavil převážně v zahraničí, byla hra Zahradní slavnosti. Laikům by mohly být mnohem přístupnější hry Audience, Vernisáž a Protest, které spojuje postava Ferdinanda Vaňka, která toho moc nenadělá, ale kolem které se toho děje spousta. Vaněk zde vystupuje jako alter ego samotného autora.
Víš, kdo je to disident? Tímto slovem označujeme člověka, který žije v totalitě nebo diktatuře a ostře se proti tomuto režimu vymezuje. Proto se takový disident často potýká s životem ve vězení, s pronásledováním a většími či menšími ústrky, jako je například nemožnost vykonávání vlastní profese, sledování tajnou policií a tak podobně. S tím vším se tedy Havel, jakožto odpůrce režimu a čelný představitel Charty 77 setkával taky. Několikrát strávil řadu měsíců ve vyšetřovací vazbě a byl obviněn a odsouzen například pro poškozování zájmů republiky v cizině apod.
Havel se v průběhu 70. a 80. let stavěl na obranu nespravedlivě pronásledovaných a politických vězňů, hlasitě kritizoval komunistický režim a domáhal se dodržování lidských práv, k němuž se komunistické Československo sice zavázalo, ale v praxi na ně příliš nedbalo.
Havel nepsal jen divadelní hry, ale v souvislosti se svou politickou a společenskou angažovaností sepsal řadu esejů, kritik a dopisů, kde filosofuje nad pojmy jako je svoboda, moc, morálka, víra a podobně. V jeho neuspořádaném, ale přesto obsažném filosofickém díle je znát velký vliv českého filosofa Jana Patočky (kterého komunisté umučili) a dalších fenomenologů.
Pod označením revolucionář si spíše představíme Lenina nebo jiné komunistické vůdce z počátku dvacátého století. Přesto si myslím, že tato nálepka k Havlovi také sedí. Sametová revoluce by jistě proběhla i bez něj, nejspíš podobně úspěšně, ale dost možná ne podobně hladce. Havel, který byl známý především v zahraničí, ale i u nás, a který byl schopen formulovat požadavky na komunistickou vládu, se stal nakonec nejvýraznější tváří Sametové revoluce a osobností, která přitahovala i doposud nevyhraněné masy lidí. Stál u zrodu Občanského fóra, jakéhosi zpočátku undergroundového politického hnutí, které fungovalo jako mluvčí zájmů revoluce před mocenským aparátem.
Sám Václav Havel tehdy i několikrát zpětně prohlašoval, že do Sametové revoluce nešel s tím, aby se stal prezidentem. Nemám rád silná emotivní vyjádření, takže bych se rád vyvaroval vět, že se Havel navzdory svému přání ujal zodpovědnosti a podobně; každopádně se prezidentem celkem pochopitelně stal. A to ne jednou. Poprvé jím byl zvolen ještě starou vládou, přechodně na půl roku do konání prvních svobodných voleb. Poté byl znovu zvolen československým prezidentem. Potřetí se prezidentem stal po vzniku samostatné České republiky, a protože její nová ústava umožňovala člověku prezidentovat po dvě funkční období, byl Havel prezidentem zvolen ještě v roce 1998. Celkem tedy jeho prezidentování trvalo od 29. prosince 1989 do 2. února 2003.
Některé jeho kroky vzbuzovaly velké kontroverze (například rozsáhlá porevoluční amnestie, díky které se dostaly z vězení političtí vězni odsouzení za nepolitické – a většinou vymyšlené – zločiny, ale také řada skutečných zločinců). Ke svému úřadu však přistupoval s pokorou a úctou, která jeho nástupcům zrovna vlastní není. Byl prezidentem, který v zahraniční politice zastával jasnou prozápadní orientaci země a byl vážený u celé řady světových státníků, díky čemuž se Česká republika dostala do povědomí takřka ve všech koutech světa.
Přestože byl Václav Havel věrohodně politikem, aktivistou, dramatikem…, vždycky na něm bylo vidět, že tyto role jsou až druhé, že v první řadě je člověkem, a veškeré veřejné působení vychází z humanismu a úcty ke svobodě, která byla v jeho lidství trvale zakořeněna. Tento fakt měl za následek, že byl Havel vážený a přijímaný i v jeho dalších rolích, a že se v jeho osobě potkávaly i zdánlivě neslučitelné osobnosti – papež Jan Pavel II. i Dalajláma, Bill Clinton i oba Georgeové Bushové.
Dalším plodem Havlova lidství byl vznik dvou nadací, které spolu se svojí první ženou Olgou a druhou ženou Dagmar založil – Nadace Václava a Olgy Havlových Vize 97 a Nadace Forum 2000, které působí převážně v sociální, zdravotní, kulturní a vzdělávací oblasti. Sám do těchto a dalších nadací vložil dary za více než 85 milionů korun.
Výrazem jeho lidství byla samozřejmě jeho nedokonalost. Byl člověkem chybujícím a své chyby nezastírajícím, proto alespoň pro mě autentickým. S jeho politickým a státnickým působením mnoho lidí nesouhlasilo a nesouhlasí. Také jsem nebyl se všemi jeho kroky za jedno. Vždy jsem však u něj viděl oporu v hlubokém principu víry v lidství, svobodu a demokracii. A i proto si myslím, že ve všech svých rolích byl člověkem v pravý čas na pravém místě.