Basa tvrdí muziku, zní známé pořekadlo, ale v žákovské knížce či studijním průkazu nevypadá nijak vábně. Dokud je tam ojedinělá, žádný větší průšvih se nekoná, ale jakmile je jich tam celá řada a společnost jim dělají leda čtyřky a výjimečně nějaká trojka, pak rodiče, učitelé, ale i vlastní svědomí nutí žáka k zamyšlení. Ale co s tím dělat?
Často jsme ve škole slýchávali, že se neučíme pro učitele ani pro známky, ale pro sebe. Jenže jak člověk má mít radost z učení, když jsou jeho snahy ohodnoceny jenom jako ‚dostatečné‘ či dokonce ‚nedostatečné‘? Všechno marné, pak se skutečně nemůže při učení jednat o radostné nasávání informací, ale pouze o boj proti známkám a učitelům. A co teprve, když je člověk v osmičce nebo devítce a blbé známky mu snižují šanci na přijetí na vyhlédnutou střední školu (a analogicky při přechodu ze střední na vysokou)…
Na známkování existují různé pohledy. Učitelé se dají v tomto ohledu rozdělit na několik typů právě podle toho, jak k známkování přistupují. Pro studenty bude asi nejpřívětivější učitel motivátor, který známky chápe jako prostředek pro motivaci studentů k dalšímu zájmu o předmět – snaží se objevit všechno, co by u nich mohl ocenit a pokud dostane odevzdaný test se špatnými výsledky, hodnotí kladně alespoň správné postupy.
Přesný opak je učitel cifršpión. Jako cifršpióni bývají označovány kontroly, které se pokoušejí odhalit jakoukoliv chybu v účetnictví, výkaznictví apod. v různých firmách a organizacích. A přesně tak fungují i takoví pedantští učitelé. Než aby dali někomu jedničku z testu, hledají pečlivě, zda by se nedal nějaký ten bodík strhnout za nepřesně popsaný postup nebo jinou formální chybičku.
Pak tu máme učitele typu mistr tabulka. Dopředu si stanoví, za kolik bodů bude která známka a student si může být stoprocentně jistý, že ho k vylepšení známky neobměkčí, ani kdyby se na hlavu stavěl. Na druhou stranu se taky nemusí bát, že by takový učitel dal na osobní pocity a žákům, kteří mu nepadnou do oka, nějak škodil. Prostě to nemá ve zvyku a dalo by se říct, že tento přístup je nejvíce spravedlivý. Jen se nesmí stát, že by špatně odhadl náročnost testu, protože pak by celá třída klidně mohla dostat za pět – přesně podle tabulky.
Na střední jsem poznal typ učitelů, kterým říkám Gaussova křivka. Tato křivka vykresluje, že většina lidí spadá ve sledovaném kritériu do průměru a výsledky dále od průměru jsou méně a méně četné. A gausso-křivkovští učitelé tak přistupují i ke známkování – většina žáků má mít průměrnou hodnotu známky, tedy trojku; dvojku a čtyřku dostane pár lidí, kteří se odchylují od průměru na jednu nebo druhou stranu a na jedničku nebo pětku to chce předvést buď echt kumšt nebo totální propadák. Výhodou je, že u takových učitelů skoro nikdo nepropadá. Ale i chroničtí jedničkáři málokdy dosáhnou na lepší známku, než je dvojka.
A posledním typem kantorů (se kterými jsem se setkal – třeba jich bude existovat víc) jsou jokeři. Ti, ať už dávají dobré nebo špatné známky, se rozhodují velmi chaoticky a dají spíše na osobní pocity než na fakta naškrábaná na papíře. U nich si člověk nikdy nemůže být jistý, co z písemky dostane a už vůbec netuší, jakou váhu bude mít tato známka na konečné klasifikaci. Že jsou některé zkoušky důležitější a některé méně, to je u jokerů vcelku běžná věc.
Tak vidíš. A pak že známkování má být objektivní hodnocení studijních výsledků. Některé školy jsou si toho vědomy a od klasického známkovacího systému upouštějí a nahrazují jej slovním hodnocením. Jenže ani to není bez problémů a těžko posuzovat, zda je na tom lépe, co se objektivity týče. Za takové situace nám nezbývá, než se smířit s tím, že některé známky jsou prostě nespravedlivé, ale zároveň se snažit, aby nám v dalším studiu zbytečně nezavařily. Stížnosti na nespravedlnost se totiž ve světě moc nenosí a na osobu stěžovatele nevrhají moc přívětivé světlo. Ostatně na tom, jaké známky máme, neseme největší zodpovědnost sami. Učitelé nám mohou maximálně dát snazší nebo náročnější podmínky k jejich získání. Stěžování si na příliš náročného učitele je tedy povětšinou nemístné a vyhrožování rodičů učitelům, že by s těmi známkami měli něco dělat, jinak že by měli ze školy odejít, je pak vyloženě trapné.
Přístupů, jak se vyrovnat s nehezkými známkami na vysvědčení, může být opět vícero, zatímco zlaté pravidlo na kouzelné vylepšení prospěchu asi neexistuje. Důležité je najít rozumnou rovnováhu mezi tím, jaké důsledky budeme ze špatných známek vyvozovat a jak moc je budeme brát s nadhledem. Samozřejmě by reakcí na pětku nebo čtyřku mělo být to, že se budeme více učit, seženeme si doučování nebo se za daným pedagogem vydáme osobně s prosbou, aby nám nezvládnutou látku vysvětlil individuálně, když jiné formy učení nezafungují. Na druhou stranu, pokud máš v plánu studovat třeba přírodovědné obory a od učitele některé ze sociálně-vědních disciplín nevyrazíš lepší známku než trojku, asi nemá smysl se tím nějak moc deptat a užírat.
Jestliže patříš mezi ty žáky/studenty, kteří se nemohou pyšnit vysvědčením se samými ‚biči‘ odshora až dolů, ale chtěl/a bys s tím něco dělat, možností máš spoustu. Jestli Ti vyhovuje spíše učení doma o samotě, ale z učebnic a sešitů toho moc nepobereš, můžeš zkusit třeba stránky veskole.cz a jejich DUMy – digitální učební materiály – mají vcelku hezky a pochopitelně zpracované spousty učiva ze všech možných předmětů jak základkové, tak i středoškolské úrovně. Jestli v nějakém předmětu opravdu plaveš a sám/sama si nevíš rady, zkus pravidelné doučování. Protože je ale nabídek spousta a ne všechny zaručují valnou kvalitu lektora (plus někdy bývají i dost drahé), zajdi si za výchovně-vzdělávacím poradcem/poradkyní ve své škole – v mnohých městech fungují nabídky doučování hrazené částečně nebo úplně z rozpočtu města nebo z nějakého grantu a výchovní poradci by o těchto službách měli mít přehled. A jestli potřebuješ jenom nárazově doučit nějakou látku nebo připravit na nějakou zkoušku, zkus pracovníky svého nízkoprahu. Některé kluby nárazové doučování přímo nabízí, a pokud ne, určitě Ti pomohou najít takové řešení, které Ti bude vyhovovat.
Jak přežít špatný kolektiv?
Ještě devět měsíců... Jak já tohle přežiju?