Dospěli jsme už na konec doby covidové? Těžko říct, názory na to se dost různí a rozsoudí je s jistotou až časy budoucí. Nicméně s přesvědčením můžeme říct, že se nám trochu rozšiřují pohledy tak, že vnímáme i jiné věci, než celosvětová pandemie. A v tom pohledu bychom neměli ztratit z patrnosti staré povinnosti, ke kterým se musíme vrátit, i nové výzvy, před něž jsme byli postaveni. Které to jsou?
Když se nějaká událost blíží ke konci, zpravidla to poznáme. Sportovní šampionáty směřují k velkému finále, detektivka k rozuzlení případu, školní rok k uzavírání známek a předávání vysvědčení (oukej, zrovna tohle je letos asi trochu mimo zajetý rytmus), zkrátka u těch známých věcí máme slušnou šanci poznat, že už se chýlí k závěru. U korony to rozhodně neplatí (slovo “korona” jsem pochytil od své kolegyně, která jím označuje cokoliv, co má co společného s koronavirem, onemocněním covid, jeho epidemií i jejími následky. To slovo mi přijde dost ošklivý, ale taky nakažlivý jako korona sama, tak je asi v tomto článku občas použiju). Takzvaní “chřipečkáři”, tedy lidé, kteří mají tendenci spíš zlehčovat vážnost celé situace, mnohdy tvrdí, že žádná pořádná epidemie ani nebyla a pokud byla, rozhodně už není, “panikáři” zase varovně zdvihají prst, že nemoc ještě neřekla své poslední slovo a pokud se nám zdá, že se teď neprojevuje, je to jen klid před bouří, kterou přinese takzvaná druhá vlna. Ať je to tak či onak, život jede dál a hlavně pojede dál. A to se stále menším důrazem na současnou/proběhlou epidemii a stále větším důrazem na věci, které bychom zase nebo naopak zcela nově měli řešit. Přinášíme desatero výzev, na které bychom měli upřít svůj fokus.
Jako jo, nechci ani přinejmenším tvrdit, že všichni žáci a studenti se poslední dva měsíce flákali a úkoly zasílané mailem líně kopírovali od svědomitějších spolužáků, to ani náhodou. Ale ruku na srdce - bylo to studijní nasazení srovnatelné s obvyklým učením před závěrečnými testy nebo zkouškovým obdobím? Asi ne, co? Neber to jako kritiku, ten volnější učební režim měl své opodstatnění, ale teď je načase začít zase hezky makat, ať už do školy můžeš, nebo ještě ne. Protože bude se někdo v budoucnu ptát, proč neumíš látku z letošního ročníku?
a) jasně, každý to musí pochopit, že byla epidemieb) covidokaranténa bude brána jako polehčující okolnost, proč mám některé nedostatkyc) ne, nikoho to nebude zajímat, prostě se to musím doučit
Za správnou odpověď vyhráváš zlatýho bludišťáka a můžeš pokračovat ve čtení.
Ruku nahoru, kdo se v uplynulých týdnech a měsících hýbal víc, než má normálně ve zvyku! No, nehlaste se všichni… Sezením u počítačů, pravidelnými procházkami k lednici a zpátky i pravidelným ponocováním jsme si dost zadělali na četné zdravotní komplikace. Ty se samozřejmě neprojeví hned, ale aby se neprojevily nikdy, je třeba se co nejrychleji vrátit zpět do normálního režimu - zdravěji jíst, víc se hýbat, dodržovat denní režim a životosprávu, však Tvoje tělo Ti samo řekne, co by tak potřebovalo.
Jestli ještě nechodíš do práce, nikam nepřeskakuj, tenhle bod se Tě týká taky. Každý nějak pracujeme. Dospělí tím, že plní úkoly ve svém zaměstnání, děti tím, že se učí a dělají domácí práce. A na to všechno si musíme zase zvyknout. Teď očekávám námitku, že přece celou dobu karantény se pilně staráš o chod domácnosti. No jo, ale za situace, kdy žádné další povinnosti dost možná nemáš. Ale teď zase přibudou, aniž by se ty domácí práce udělaly samy.
No a pokud už chodíš do práce, je dost nasnadě, kam tímhle bodem mířím. Bylo pro spoustu lidí možná pohodlné být doma na home-office nebo nucené dovolené. Ne nutně příjemné, ale pohodlné. A s tím je konec. Zase po nás budou chtít, abychom pracovali svých osm hodin denně, zase po nás budou chtít včas plnit úkoly, a my všichni si na to musíme včas zvyknout. Výmluva, že kvůli koroně něco nejde, už dlouho fungovat nebude.
Tenhle bod zní, jako by se snad týkal jen kravaťáků s business kufříkem v rukou, ale opak je pravdou. Každý z nás je ekonomickou jednotkou v tom smyslu, že možná nějakou hodnotu (a peníze) vytváříme, rozhodně pak nějakou hodnotu (a zase peníze) spotřebováváme. A nevím jak Ty, ale spousta lidí kolem mě, mě samotného nevyjímaje, si za ten divnočas zvykla na trochu méně hospodárný režim, než jaký praktikují normálně. Najednou se kupovalo všechno a ve velkém (protože v době očekávaného kolapsu obchodu mělo jakékoliv zboží najednou větší cenu než peníze), kupovaly se nové televize (protože když už se na tu bednu dívám celý den, tak ať to aspoň nějak vypadá), předplácely se účty na netflixech, steamech apod… Nevím, jestli musíš vyloženě začít šetřit, ale určitě bude dobré si aspoň udělat přehled svého hospodaření a vrátit se k modelu, kde si kupuji jen to, co potřebuji a na co mám.
Víš, kolik bylo v roce 2019 deštivých dnů (jako deštivý počítám takový den, kdy napadlo víc než 1 mm srážek, což vlastně ani déšť není)? Třeba v pražském Klementinu to bylo 65 dní. Napršelo během nich asi 370 mm srážek. Před sto lety to bylo 106 dní, během kterých spadlo na metr čtvereční téměř 600 litrů vody. Beru výtku, že na základě dvou porovnávaných let nejde posoudit, že se něco děje. Ale z toho, že už minimálně pátý rok v řadě panuje v naší zemi výjimečné sucho, poslední tři roky dokonce sucho extrémní, z toho bychom už něco vyvodit měli. A nejlepším vyvozením bude to, že o stavu vody v krajině nerozhodují (jen) plány na stavbu přehrad nebo budování mokřadů, ale taky každý z nás. Trošku. Ale rozhoduje. Třeba tím, že nebudeme kropit trávník pitnou vodou. Že si holt nemusíme letos napouštět bazén, když rybník, přehradu nebo koupaliště máme za rohem… Těch míst, kde můžeme vodu šetřit, najdeme určitě hodně. A měli bychom s tím hledáním začít.
Zas taková dospělácká věc,co? Ale neboj, týká se Tě to, ať už je Ti dvanáct nebo pětadvacet - vysvětlím. Demokracie, tedy svobodné státní zřízení, kde se občané podílejí na tom, jak funguje společnost, žije tehdy, když se o ni lidé zajímají. Když se na ni aspoň dívají nebo upozorňují, že ji zrovna nevidí. Když se na ni totiž nikdo nedívá, má tendenci zmizet. V dobách nouzových stavů je na tom demokracie vždycky bledě, protože je potřeba na nějakou krátkou dobu přijmout opatření, která lidem přidají bezpečí (a zároveň ukousnou kus svobody). A jelikož ta opatření nejsou příjemná, musí se lidem nařídit, stát si tedy musí uzmout větší část rozhodovacích pravomocí, než které mu běžně přísluší. A je to tak v pořádku. Ale teď musíme mít oči na šťopkách, jestli se to vrací zase zpátky. A pokud ne, tak si hezky zakřičet, že to zpátky chceme. A jak se Tě to týká, když je Ti třeba právě dvanáct? Můžeš se učit se na tu demokracii dívat. Třeba pokaždé, když Ti někdo něco přikáže, můžeš se zamyslet nad tím, proč to tak je. Někdy se Ti možná nabídne jediné vysvětlení, že něco musíš udělat, protože Ti to přikázali rodiče, ale postupem času by takových vysvětlení mělo čím dál víc ubývat.
Dlouhou dobu jsme byli doma. Se svojí rodinou, s kamarády možná tak přes internet. Tady na jdidoklubu.cz jsme ti poslední, kdo by tvrdili, že vztahy udržované přes internet se nepočítají, ale přece, je to něco trochu jiného. Naučili jsme se vyhledávat kontakt jen tehdy, kdy se nám to hodí. Kdy na to zrovna máme čas, chuť a náladu. Ale v tom světě AFK (away from keyboard - mimo klávesnici), potkáváme lidi i tehdy, kdy se nám nechce se s nikým bavit, kdy jsme naštvaní, smutní, unavení… A musíme to nějak zvládnout, abychom ty špatné věci nepředávali jeden na druhého a nepozabíjeli se. A ty žádoucí vztahy bude hezké občerstvit nějakým společně stráveným časem, milým rozhovorem, procházkou… Tak s chutí do toho! :)
Jupí, už můžeme ven bez roušek!!! Oukej, to je jen půl pravdy, protože do vnitřních prostorů a prostředků veřejné dopravy stále můžeme jen se zakrytými ústy a nosem, ale bezpečnost není jen o ústence a desinfekci rukou. Před koronavirovou epidemií na nás číhaly skryté i otevřené hrozby internetové kriminality, kybergroomingu, stalkingu, phishingu, kyberšikany, klasické šikany, podvodů… A to samé na nás číhá i dnes. Bylo by chybou podlehnout pocitu, že když jedno riziko pomíjí, pomíjejí s ním i ta momentálně zapomenutá.
Tahle výzva je tak trochu nová. Před vyhlášením nouzového stavu jsme tu situaci sotva vnímali - narvané tramvaje, autobusy, metro, centra měst ve špičkách ucpaná auty, obloha křižovaná trasírkami z kondenzovaných par po proudových letadlech (NE, nejsou to chemtrails, je to kondenzovaná vlhkost, vlastně takový malý mrak), a všechno to bylo velmi přirozené. A pak bylo najednou všechno jinak. Ulice liduprázdné, na nebi ani mráček (nejen kvůli absenci letového provozu, ale i kvůli výše zmíněnému suchu), na silnicích sotva pár aut, vlaky, autobusy, tramvaje, to všechno zelo prázdnotou. Je jasné, že to nemohlo vydržet dlouho - potřebujeme cestovat, potřebujeme dojíždět do práce, školy, za blízkými, za zábavou, poznáním, všechno je to v pořádku. Ale můžeme si teď uvědomit, jestli musíme cestovat stejně jako předtím. Je potřeba na dovolenou letět? Je nutné jezdit všude autem? Není to občas na kole rychlejší a vlakem snadnější?
Tohle zní hodně ušlechtile, co? Ale vlastně za tím nic hrdinského není. Ještě dneska, kdy všichni máme po krk těch všudypřítomných roušek, vyznívají srdceryvně reportáže o tom, jak ve chvíli, kdy se nedostávalo ochranných pomůcek ani lidem v nejrizikovějších profesích, zvedla se vlna solidarity a kdo mohl, šil roušky pro zdravotníky, chodil starým sousedům venčit psa nebo jim přinesl nákup. Bylo to dojemné. A nejen to, je to hezky lidské. A tady je fajn si uvědomit, že lidmi jsme a máme být především. I s touto mezilidskou solidaritou. Můžeme se samozřejmě spoléhat na stát. Na vedoucího, ředitele, starostu, nevím na koho všeho, že se postará. A opravdu by se (minimálně stát) v takto závažných situacích o své občany postarat měl. Ale ukazuje se, že když se spolehneme na sebe a solidárně si nabídneme pomoc tam, kde zrovna můžeme a tam, kde je potřeba, všechny krize - osobní i společenské - zvládneme rychleji a lépe. K vybudování takového pomáhajícího mechanismu stačí jediné - nabídnout tu svoji část pomoci.
Tyhle výzvy samozřejmě nejsou to jediné, co před námi stojí. Každý stojí před celou řadou svých vlastních výzev, krizí a problémů. A není ostudou, když si s nimi nevíme rady a potřebujeme s nimi pomoc. Ta přitom nemusí být ani trochu daleko. Jestli jsi v situaci, kdy si s něčím nevíš rady, obrať se na naši Poradnu - rádi Ti pomůžeme překonat všechny krize a zvládnout všechny výzvy.
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.