Jak pracovat s vlastní agresivitou?

Nebýt agresivní je těžká věc. Když jsme byli prťata, reagovali jsme na nepohodlí (hlad, plnou plínu) agresivně - řvali jsme. Později jsme zjistili, že efektivnější je se vztekat, vyhrožovat, nadávat a hrozby plnit - útočit. Přestože nás za to někteří lidé neměli rádi, svého cíle jsme byli schopni dosáhnout a zvykli si na to. A teď, když sami sebe považujeme za hotové (ti soudnější z nás za téměř hotové) vyspělé bytosti, to máme změnit. Ale jak?

Samotné agresivity, tedy tendence hrozit nebo útočně jednat, se nezbavíme. Každý z nás ji v sobě má jako součást své osobnosti - někdo méně, někdo zase více. A zbavit se jí by ani nebylo žádoucí, protože je pro nás důležitá jako způsob sebeobrany organismu při nějakých krizových situacích. Jednoduše nám dává energii krizi zvládnout. Avšak je třeba se naučit s agresivitou pracovat tak, aby tato dodaná energie byla využita konstruktivně a aby naše reakce byla adekvátní na míru hrozby, jíž jsme vystaveni. 

Abychom mohli se svou agresivitou něco dělat, je potřeba nejdřív zjistit, v jakých situatích ji u sebe můžeme čekat. Sklon jednat agresivně máme především v situacích, kdy nejsou uspokojeny naše potřeby. Zkus si schválně vybavit, kdy jsi Ty nebo Tvoji blízcí podráždění - když jsou nevyspalí, mají hlad, mají z něčeho strach, rozešli se s partnerem, vyhodili je z práce... 
Dalším důvodem, proč někdy necháme svou agresivitu vystoupit na povrch, jsou dříve nezpracované emoce, například smutek, hněv, beznaděj apod. Pokud tyto emoce dostatečně neventilujeme, hrozí, že se k nám dříve nebo později vrátí ve formě podrážděných reakcí na zdánlivě banální věci, které v nás však vyvolají dříve potlačené emoce.
Někdy paradoxně bývají agresivní lidé, u kterých nemůže být řeč o tom, že by jejich potřeby nebyly uspokojovány. Může to být způsobeno výchovou, kdy si natolik zvykli na plnění nejen svých potřeb, ale i přání, že se nenaučili vnímat rozdíl mezi tím, co potřebují a tím, co chtějí. Když pak někdo odmítne jejich přání splnit, případně je to prostě z nějakého důvodu nemožné (prostě na to nový hustý fáro nejsou peníze...), vnímají to jako své ohrožení a jsou agresivní.
Čtveřici nejčastějších původců agrese doplňuje agresivní chování jako napodobování vzoru. Ze své přirozenosti míváme snahu napodobovat své vzory. Jestliže se naše vzory chovají agresivně (nemusí jít jen o rodiče, ale třeba o kamaráda z party ve třídě nebo v týmu či dokonce filmovou, literární nebo herní postavu), ještě navíc pokud tím dosahují vyššího postavení nebo lepších výsledků, nejspíš je budeme bezděčně následovat,

Z těchto čtyřech bodů mohou plynout čtyři opatření, jak se vlastní agresi vyhnout:
1) snažit se uspokojovat svoje potřeby (to na první poslech jistě zní naivně, něco opravdu nezávisí na nás, ale s uspokojováním některých zásadních potřeb si poradit můžeme - můžeme dodržovat pravidelný denní rytmus, abychom nebyli unavení, zdravě jíst, abychom nebyli frustrováni hladem, pečovat o své vztahy s okolím, zkrátky žít tak, abychom byli co možná nejvíc v pohodě);
2) dávat průchod svým emocím (každému je milejší jiný způsob, někdo si potřebuje popovídat s kamarádem, někdo v návalu emocí napíše písničku, ale nikdo z nás není takový tvrďák jako filmové postavy Clinta Eastwooda, abychom své emoce mohli donekonečna potlačovat);
3) naučit se rozlišovat (je mi jasné, že někdy holky prostě potřebují ty červené boty z výlohy, zatímco kluci občas jednoduše musí mít ten nejnadupanější herní počítač, ale co se stane, když to nebudeme mít? Opravdu nás to ohrozí na životě nebo zdraví? Asi ne, viď? A asi bychom vypadali hloupě a dětinsky, kdybychom se agresivně domáhali něčeho, co není tak důležité, co?);
4) přijímat vzory kriticky (celé lidské učení je založeno na tom, že přebíráme to pozitivní a snažíme se vyvarovat toho negativního. Tím, že budeš přemýšlet nad chováním svým i lidí kolem sebe, můžeš předejít tomu, že bys bezmyšlenkovitě napodoboval něco, co se Ti po zralé úvaze bude nejspíš protivit. Nadto je vůbec dobré si uvědomit, čím a kým se necháváš ovlivňovat ve svém chovádní).

Těmito opatřeními sice trošku zmenšíme riziko, že se dostaneme do situace, kdy mozek bude navrhovat agresivní řešení, ale úplně se jich nezbavíme. Čas od času se objeví a je pak na nás, abychom tuto situaci zvládli. Potlačit agresivitu pak není úplně nejlepší řešení, protože se v nás bude kupit a s každým dalším vystavením se obodbné situaci bude napětí růst, až jednou vybuchneme (znáš to - stokrát přejdeš něčí nešvar jakoby bez povšimnutí, ale po stoprvé už to nevydržíš a je zle). Další opatření by tedy mohlo znít:
5) nedusit v sobě napětí.

Druhý extrém - nekontrolované uvolnění agrese, však taky není z pochopitelných důvodů žádoucí. Pokud je to jen trochu možné, je dobré
6) nereagovat bezprostředně - pokud máš čas nepříjemnou a ohrožující situaci vstřebat, vyhodnotit míru hrozby a účinnost možných řešení, bude tvoje reakce určitě lepší než v bezprostředním afektu. Je však jasné, že odložit reakci není možné vždycky.

S dalšími radami je to složité. Nejsme všichni stejní a tak každý potřebuje pro efektivní práci s vlastní agresivitou jiné konkrétní prostředky. Například často doporučované vybití agrese může být dost dvojsečnou zbraní. Na jednu stranu se nám krátkodobě uleví, když si zaboxujeme do pytle nebo si zanadáváme mimo doslech ostatních lidí, z dlouhodobého hlediska je to pak však spíše horší, protože si zvykáme na agresivní řešení (byť odkloněné do bezpečí) a příště je budeme vyžadovat znovu. Často však bývá funkční provozování fyzicky náročných aktivit nebo i bojových sportů a umění, ovšem ne kvůli samotnému vybití se, nýbrž spíš kvůli tomu, že se naučíme ohraničit, kam prvky násilí patří a kde jsou akceptovány (třeba v boxerském ringu) a kam ne a že ani to útočné chování nemůžeme uplatnit, kdy se nám zachce, ale jen podle předem dohodnutých pravidel (nemůžu napadnout protivníka potom, co vyhrál zápas - na boj mám vyhrazený čas a vyhrazené prostředky). Pokud by někdo chtěl bojovat se svojí agresivitou tímto způsobem a neuvědomoval si tu ohraničenost a nutnost držet se pravidel, bylo by to pro něj spíš horší než lepší.

Ať se snažíme jakkoliv a ať se řídíme jakýmikoliv pravidly a doporučeními, čas od času se nám stane, že ve vypjatých situacích selžeme a jsme agresivní, třebas proti vlastní vůli. Abychom nestáli na místě a ve svém vývoji se pohnuli lepším směrem, je potřeba zpytovat svědomí a zamýšlet se nad tím, co jsme udělali a co bychom mohli udělat lépe. Ale ještě lepší je, když na to zpytování nejsme sami. Pokud se vlastním pochybením zabýváme sami, můžeme se buď snažit své chování omlouvat nebo se tím pochybením naopak zbytečně trápit, což může vést k další agresi, tentokrát obrácené třeba proti sobě samému. Sociální pracovníci a další pomáhající profese (nejen) k těmto účelům využívají supervize - věci, se kterými si nevědí rady, na těchto setkáních otevřou a další účastníci nebo člověk, který supervizi vede, jim pomohou dané téma správně vyhodnotit a navrhnout správné řešení do budoucna. My ostatní sice nemáme supervize, ale zato máme kamarády, kteří nám jistě rádi poradí, na čem bychom mohli zapracovat a jak. Zároveň nás mohou uklidnit, že to s námi není třeba zas až tak hrozné. Tak se toho nebojme a svěřujme se. Tím se nám uleví, což samo o sobě bojuje proti agresi.