Píšeme si tu o agresi a násilí, což je téma, které zajímá i ředitele Nadačního fondu pomoci Karla Janečka - Čestmíra Horkého. Nadační fond, který řídí, mimo jiné pomáhá obětem násilí s minimalizací následků agrese a s rychlým návratem do běžného života a společnosti. Zeptali jsme se ho tedy na jeho zkušenosti s obětmi i útočníky, agresí jednorázovou i trvalou a na to, komu a jak Nadační fond může pomoci. Výsledkem je následující rozhovor.
Řídíte Nadační fond pomoci Karla Janečka. Co tato Vaše práce obnáší?
Především nesu odpovědnost za společná rozhodnutí celého týmu o tom, který projekt podpoříme, který nikoliv. Náplní práce je také snaha o co nejplynulejší chod celého fondu, reagovat na změny v zákonech, dohlížet na soulad mezi činností fondu a účelem, pro který byl zřízen. Jsem zodpovědný správní radě.
Na stránkách nadačního fondu se píše, že pomáháte obětem agrese. Jak můžete konkrétně pomoci třeba klukům nebo holkám, co se potýkají se šikanou?
Holkám a klukům, kteří se potýkají se šikanou, můžeme pomoci tak, že jim umíme poradit, kam se obrátit. V nadačním fondu pomoci nemůžeme vždycky napřímo vyřešit jejich problém, ale známe místa, kde to umí. Protože tuto oblast pomoci bereme za důležitou, snažíme se podporovat organizace, které s těmito oběťmi agrese přímo pracují. Jako např. Českou asociaci Streetwork a projekt „Jdi do klubu“.
A co třeba když nejde o dlouho trvající agresi, ale o jednorázový násilný akt, který však má vážné následky (dlouhodobé léčení, posttraumatická stresová porucha...), mohou se i takoví lidé obrátit k Vám o pomoc?
S těmito obětmi máme již zkušenosti. Ano, mohou se na nás obracet oběti jednorázového násilného aktu. V případě, že je oběť schopna prokázat násilný akt, způsobenou újmu a potřebnou částku, která by jí pomohla adaptovat se do běžného života a kterou nedisponuje.
V letošním roce jsme otevřeli projekt „pomoc obětem trestných činů“, který podporuje právě takovéto oběti.
Co byste poradil klukům a holkám, kteří se stanou obětí agrese?
Především, aby si to nenechali pro sebe. Chci jim poradit, ať se obrátí v první řadě na své blízké, pokud v nich mají důvěru. Pokud takoví blízcí nejsou, ať si vyhledají organizaci nebo telefonní linku, kde jim pomohou. Důležité je o agresi mluvit, nestydět se. Jen pokec s kámošem může pomoci; mít někoho, kdo nás vyslechne.
Má podle Vás smysl pracovat s útočníky? Jak by podle Vás měla práce s nimi vypadat, aby se minimalizovalo riziko, že budou své násilné činy opakovat?
Práce s útočníky je nezbytná. Pomáhá nám určit příčiny takového chování. Práce s útočníky slouží jako prevence, aby se další jejich násilný čin neopakoval. Pracovat s útočníky by se mělo na všech úrovních. Častým případem jsou situace, že útočníci jsou zároveň obětí nějaké své vlastní velmi špatné zkušenosti. Šanci by měl dostat každý.
A co potenciální agresoři? Co byste poradil člověku, který "má krátkou zápalnou šňůru" a bojí se, aby mu při nějakém konfliktu nebouchly saze - jsou dostupné nějaké terapie či jiná odborná pomoc pro tyto lidi?
Do účelu Nadačního fondu pomoci nespadají právě agresoři, ačkoliv, jak už jsem výše zmínil, je právě pomoc jim a práce s nimi nesmírně důležitá. A jsme rádi, že existují organizace, které se právě pomoci lidem s násilnými sklony zabývají. Například vím o Diakonii Českobratrské církve evangelické, která spustila několik projektů pro psychologickou a terapeutickou pomoc se zvládáním agrese.
Také jsme v loňském roce navázali spolupráci se Sociální klinikou, ti poskytují profesionální terapie lidem, kteří si je nemohou dovolit.
Pokud by se tedy na nás obrátil člověk s „krátkou zápalnou šňůrou“, jistě bychom mu doporučili právě tyto návazné služby.
Musel jste někdy nějaký násilný konflikt osobně řešit? Co byste poradil klukům, kteří se stanou svědky agrese? A co byste poradil holkám - ptám se kvůli tomu, že kluci si mohou myslet, že se od nich očekává nějaké "chlapské" řešení, zatímco holky by v jejich očích měly tak nanejvýš zavolat policii nebo sanitku. Jak to vidíte vy?
Určitě by nemělo existovat „chlapské řešení“. Netroufám si radit klukům ani holkám, jak se zachovat. Vzpomeňte si na Michala Velíška, dnes je jeho jménem udílena cena za hrdinský čin. Michal Velíšek se v Praze v parku zastal ženy a útočník ho zastřelil. Je to hrdina, ale k rodině se už nevrátí.
Aktuálně jsme u nás ve fondu řešili podobný případ: muž se zastal napadené servírky a sám byl napaden agresorem tolik, že díky fyzickému i psychickému stavu skončil na dlouhodobém léčení a přišel o smluvenou práci.
Já jsem velmi pyšný na to, že jsou kolem nás lidé, jako byl právě zmiňovaný muž nebo Michal Velíšek a ve skrytu duše si přeji, aby se agresi dokázal postavit každý z nás, ale netroufám si dávat k tomu návod.
Snad jen, ať si každý vyhodnotí své možnosti, než se vrhne do risku. Nicméně odejít a neudělat nic je sobecké a zbabělé.
Skoro každý z nás má ve svém okolí někoho, komu bylo nějak ublíženo. Často to ale nechtějí řešit nebo se to stydí někomu říct. Jaká je pak naše role jako jejich kamaráda, známého, souseda, spolužáka...? Máme to řešit za ně nebo je v tom nechat, ať si poradí sami?
Prvním krokem, a také tím nejtěžším, je dát vědět kamarádovi, spolužákovi, že o jeho trápení víme. Nabídnout mu pomoc. Dělat něco za jeho zády a za něj nemusí být správné řešení a určitě ho nedoporučuji. Vhodnější je se o celé věci poradit prvně s ním, případně s dalšími odborníky. Nikdy nevíme, co přesně cítí, jaké jsou okolnosti celého případu. Buďte opatrní, ale nebuďte zbabělí.
MEDAILONEK ČESTMÍRA HORKÉHO:
Čestmír Horký působí v Nadačním fondu pomoci Karla Janečka na pozici ředitele. V kanceláři je to jediný muž mezi čtyřmi ženami. Jak sám poznal, má to spoustu výhod, ale také mnoho negativ. :)
Čestmír studoval v Olomouci a Hradci Králové sociální práci. Celou svoji pracovní kariéru se pohybuje v oblasti poskytování sociálních služeb, a to na úrovni krajské, obecní a na úrovni nestátních neziskových organizací.
V roce 2013 založil obecně prospěšnou společnost Aufori, o.p.s, kde působí jako její statutární zástupce. Čestmír žije v současné době v Praze se svou manželkou Silvou a synem Vincentem.
„Snažím se o to, aby lidé v pomáhající profesi používali především svůj vlastní rozum a srdce, nikoliv předepsaný návod na pomoc.“