Partnerská láska je prapodivná věc. Přestože ji většina lidí během svého života pozná, dlouho bychom přemýšleli nad tématem hůř uchopitelným, než je právě toto. Vždyť každý vztah a každá láska je něco úplně jiného, něco nového, jedná se přece o vztah dvou originálních jedinců, tak to musí být něco neopakovatelného a nepopsatelného, ne? No, tak trochu to je a není pravda, záleží, z jakého úhlu se na to podíváme…
Když jsem si sedl k počítači, že sepíšu článek o partnerské lásce, říkal jsem si, že to přece musí jít samo, něco takového napsat – vždyť to každý z nás tak nějak zná, skoro všichni jsme si prožili nějakou zamilovanost, nebo aspoň máme kolem sebe lidi, kteří něco takového prožívají, prostě víme o tom hodně. Jenže když jsem položil prsty na klávesnici, došlo mi, že vlastně nic kloudného o lásce napsat nedovedu. Něco jsou jen trapná klišé, něco zase jen osobní prožitky, které nelze povznést na obecně platná pravidla. Když už se mě kolegové v kanceláři s obavami ptali, jestli nemám mrtvičku, že už hodinu nehnutě sedím a civím do prázdného dokumentu na monitoru, řekl jsem si, že na to zkusíme jít jinak – vědecky!
Kdybychom totiž měli zůstávat na poli prožívání, nemohli bychom napsat nic univerzálně platného – snad jen právě to, že každý vztah je jiný, neexistují a nefungují žádné triky a tipy, jak někoho sbalit, neplatí žádné moudré poučky, jak si udržet partnera ani jak zajistit, aby byl vztah šťastný. Ale když se mrkneme na to, jak funguje naše tělo a naše psychika, nějaké zákonitosti lze vyvodit.
Podle statistik platí, že muži vybírají více očima (není to tím, že by byli tak povrchní, prostě jim mozek pracuje v trochu jiném režimu), tedy nejdříve se nechají upoutat vzhledem druhé osoby. Z toho však ještě vůbec nevyplývá, že by se kluci zamilovávali jenom do krásných modelek – jednak každý má jiná kritéria „krásy“ a hlavně ten vzhled zevnějšku má zabrat jen na prvotní upoutání pozornosti. Pokud už se dotyční znají, nechávají se kluci oslovit úplně stejnými věcmi, jako holky – sympatickým vystupováním, společnými vlastnostmi, názory, postoji, humorem… Ale pokud by sis myslel/a, že nad procesem toho zamilovávání se máme nějakou moc a dovedeme jej kontrolovat, tak chyba lávky, kamaráde! Vědomí a vůli totiž v tomhle procesu nikdo ke slovu moc nepustí. O všem totiž v tomhle případě rozhodují hormony, konkrétně dopamin. V mozku je jedno takové centrum, kterému se přezdívá centrum odměn. Když uděláme něco dobrého nebo zažijeme něco příjemného, dopamin se vyplaví a aktivuje centrum odměn, které v nás vyvolá příjemný pocit a touhu po jeho setrvání nebo opakování. Tak to funguje, i když třeba sníme nějaké dobré jídlo, vyhrajeme nějakou hru… Ale zamilování, to je úplně jiná liga. Četl jsem nějaký výzkum, ve kterém se přišlo na to, že množství dopaminu (hormonu štěstí) vyplavené při zamilovanosti je srovnatelné leda s množstvím, které se vyplaví po požití kokainu. Jen v tomto případě je to o dost bezpečnější, nepoměrně levnější a bez rizika drogové závislosti J
Nic příjemného bohužel netrvá věčně. Aspoň ne bez nějakého přičinění. A tak i zamilovanost po čase zmizí. Nejčastěji vyprchává po 1,5 – 3 letech. To prostě už samotná přítomnost milované osoby nestačí na to, aby se vyplavilo dostatečné množství dopaminu. A ve vztahu začnou problémy – „Ty už mě nemáš tak rád!“ „Ty ses najednou tak změnila…“ Kdepak, nikdo se nezměnil ani nepřestal mít rád. Jen už od teď nebude nic úplně zadarmo. Abychom si ten láskyplný pocit zachovali i nadále, je potřeba na vztahu pracovat. Je zjištěno, že náš milý dopamin se produkuje tehdy, kdy zažíváme něco nového. A tak je možná načase zkusit něco nového i ve vztahu – jet čas od času na dovolenou, jet spolu na výlet, jít do divadla,… Prostě načerpat nějaké společné zážitky, ze kterých budeme moct zase chvíli vyžít.
Tak počítej s tím, že a) vztah půjde dost možná do kytek, b) Ti nějakou dobu nebude ani trochu dobře. Proč? Ten příměr mezi zamilovaností a kokainem (nebo jinou drogou) je trefný i v momentě, kdy se nám jí nedostává. Dostaneme absťák. Náhlý pokles hladiny dopaminu totiž způsobuje deprese, o kterých jsme si tu celkem nedávno taky psali. Neznamená to, že bychom byli všichni po pár letech vztahu, respektive po jeho rozpadu, zralí na psychiatrii, ale je potřeba počítat s tím, že pokud si ten pocit štěstí aktivně nebudeme obstarávat jinak, přepadnou nás nějaké chmury. Ovšem tomu se dá čelit – ideálně samozřejmě v páru (právě těmi novými příjemnými zážitky a podobně), ale i když na tom ten druhý už pracovat nechce a zůstaneme sami, můžeme hledat způsoby, kterými svoje centrum odměn aspoň trochu polechtáme, aby nám bylo líp – třeba věnováním se nějakým koníčkům.
Přestože je průměrný počet partnerů u nás poměrně vysoký (zdroje uvádí 7 – 9) partnerů za život, mozek se nás snaží přesvědčit, že bychom nemuseli být úplně přelétaví. Využívá k tomu zase jiný hormon – oxytocin. Ten působí pocit něžnosti a jemnosti fixovaný na jednu osobu. Mozek prý dokonce ignoruje „náznaky k páření“ od jiných osob. Chytře je to zařízené, co? Ten samý hormon se ve zvýšené míře vyplavuje třeba maminkám po porodu, takže svoje dítě milují, i když se kvůli němu nevyspí, všechno je bolí a normálně by byly dost ve stresu. U osob, které mají nedostatek oxytocinu, se údajně vyskytují tendence k nevěře mnohem více. Ale kdybys chtěl/a svoji přelétavost svádět na hormonální nevyrovnanost, tak to zase prr! Tuhle věc už docela dobře můžeme ukočírovat rozumem a vůlí. A nutno dodat, že myšlenka, že to s tou novou/tím novým bude určitě lepší a opravdová láska, která nevymizí jako v tom předchozím případě, je hooodně naivní :)
Může to vypadat, že partnerské vztahy jsou věda. Složité a komplikované a tak nedostižné! Není to tak, neboj se. Pokud člověk nic nehraje a spoléhá na své city (je upřímný k druhému i k sobě) a ty city ještě kontroluje rozumem (aby se nenechal pobláznit každou holkou/klukem, co projde kolem), má vlastně zaděláno na hezké a zodpovědné prožívání vztahů.
Pokud řešíš se vztahy nějaké trampoty, vykašli se na pročítání článků a diskusí v různých otevřených poradnách. Tady opravdu platí, že každý případ je originál a nedá se řešit podle nějaké příručky. Víš co? Zkus se raději někoho zeptat. A když už jsi tady, proč nezkusit náš Pokec? Je to zdarma, anonymní a můžeš počítat s profesionálním přístupem ;-)
Láska je láska, když...