S námi dospělými je to těžké. Jednou se do někoho zamilujeme, vezmeme se nebo spolu začneme žít, máme spolu děti, ale pak najednou zjistíme, že už spolu být nedokážeme. A přichází hádky, rozchod, rozvod, další hádky a tahanice a s tím i spousta těžkých chvil pro naše děti. Dá se nějak zařídit, aby dítě rozvodem rodičů netrpělo?
Asi dá, ale to bychom dost předbíhali. Nejdřív se pojďme podívat na to, proč k takovým situacím vůbec dochází. Ještě v roce 2010 se u nás rozpadlo každé druhé manželství. To byl také pro manželství v České republice asi vůbec nejhorší rok od doby, kdy se takové statistiky počítají. Od té doby zase rozvodovost klesá, ale že by to byla nějaká sláva, to taky ne. Třeba v roce 2018 to bylo něco málo přes 44 %. Neznamená to, že by v tom roce každý druhý pár, který spolu žije, najednou podal žádost o rozvod nebo se rozpadl, ale zatímco v tomto roce uzavřelo sňatek 54 470 párů, jiných 24 122 párů se rozvedlo.
Nejčastěji se lidé podle statistik rozvádí kvůli rozdílným povahám, názorům a zájmům, to zmiňuje jako odůvodnění žádosti o rozvod 64 % párů. Tyto důvody pak následuje nevěra nebo alkoholismus jednoho či obou partnerů. Na dalších místech se pak objevují hádky o peníze (ty se pochopitelně kombinují i s dalšími důvody) a nerealistická očekávání od toho druhého. Znáš ten pocit, když objevíš novou věc (třeba telefon, auto, hračku, to je jedno), pro kterou se úplně nadchneš? Umí to tohle a tamto a je to úplně výborný a sice to třeba něco neumí, ale to nevadí… A po čase zjistíš, že Ti to vlastně úplně nevyhovuje a ztratíš o to zájem? Tak přesně takhle to bohužel může fungovat i u lidí. Když se berou, čekají, že to bude krásné a odmítají vidět (nebo skutečně nevidí) překážky, navíc si tak trochu myslí, že toho druhého v některých ohledech předělají. Jenže to bývá chyba.
Což o to, lidé se sbližují a pak z toho zase střízliví a odcizují se, to známe všichni. Kdo s někým chodil, asi si to dovede představit. A kdo ne, asi zažil něco podobného s kamarády - chvíli si s někým výborně rozumíme a pak to nějak není ono a víc se bavíme zase s jinými kamarády. Takhle to prostě je. Problém je, že z těch čtyřiadvaceti tisíc párů, které se třeba v roce 2018 rozvedly, jich 14000 mělo děti. A pro ty je to možná ještě větší šok, než pro ty samotné partnery, protože jsou závislé na obou rodičích, oba rodiče mají většinou rády a s oběma chtějí být. A vůbec nechtějí řešit jejich hádky a spory a to, u koho by chtěly víc bydlet a tak podobně. A taky by to řešit neměly, respektive dospělí to po nich nesmějí chtít.
Občas si rozvádějící se rodiče myslí, že se to týká jenom jich samých. Dopady na děti si vůbec neuvědomují nebo jim nepřikládají odpovídající význam. A pak ani nechápou, co se to s dětmi děje. Přitom zatímco oni mají tu situaci aspoň trochu ve svých rukách, děti jsou tak trochu ve vleku. Nemohou ovlivnit to, jak se rodiče mezi sebou baví, jak se chovají, jak to celé bude probíhat a jak to dopadne. Co děti v průběhu rozvodu/rozchodu rodičů prožívají?
Především velkou nejistotu. Doposud tu pro sebe měli mámu a tátu, kteří se dokonce někdy měli rádi. To teď neplatí a děti prožívají jednak zmatek z toho, co se děje a proč se jejich jistoty bortí, zároveň i obavu, že o rodiče přijdou. Ať už bydlí u táty nebo u mámy, najednou tam nejsou oba a děti vnímají, že o toho druhého rodiče postupně přichází, že s ním už nemohou být tolik, kolik by si přály. A když přišly o jednoho rodiče, co když je opustí i ten druhý? Takový strach může vést k velkým úzkostem. Děti pak mohou být víc plačtivé, ustrašené, ale taky třeba zlostné a agresivní, že se jim rodiče nevěnují tak, jak by potřebovaly, a tak si mohou o tu pozornost říkat dost nevybíravým způsobem - hádkami, naschvály, zlobením a tak podobně.
Druhý velký balík nepříjemností, které dítě během rozpadu manželství/partnerství rodičů může prožívat, se dá nazvat “pocit odpovědnosti.” Zejména u menších dětí je běžné, že si rozchod rodičů vykládají jako něco, co samy způsobily třeba tím, že zlobí. To ale není pravda! Děti nejsou a nemohou být zodpovědné za rozchod rodičů a v žádném případě jim to rodiče nesmějí dávat za vinu! Naopak by je měli ubezpečit, že za to děti nemohou. Když se tak nestane, dítě si v sobě může nést pocit viny za rozpad rodiny, který se s ním může táhnout třeba až do dospělosti a dlouhodobě je deptat a ubíjet.
A třetí oblastí obvyklých prožitků dítěte během rozvodu je představa o tom, jak to nakonec dopadne. Většina dětí si přeje, aby se rodiče zase usmířili a vrátili se k sobě. A snaží se je k tomu přimět. Jenže to se zase zpravidla neděje a tak děti prožívají zklamání, že se jejich usmíření rodičů nedaří. Občas takovému zklamání jdou naproti i sami rodiče, když jasně a srozumitelně dětem nevysvětlí, že ten rozchod je definitivní, že už se k sobě vracet nebudou.
Když už jsme nakousli, jak rodiče mohou dětem tuhle už tak těžkou situaci zhoršovat, pojďme se podívat na časté chyby, kterých se vůči dětem rozvádějící se rodiče dělají a kterých je potřeba se vyvarovat:
To je všechno? Neboj, není. Můžeme si napsat i jak to má probíhat, aby to na dítěti napáchalo minimum škod. Nebo taky jak pomoct kamarádovi, jehož rodiče se rozvádí. A určitě se můžeme mrknout na to, kam se můžeme obrátit, když jsme v pozici dítěte v rozpadající se rodině. Ale to už se nevejde sem, to najdeš v druhé části článku.
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.