Už v řadě článků jsme se zabývali situacemi, kdy dítě nemá vlastní “normální” domov - buď je v dětském domově nebo třeba v “Klokánku,” diagnosťáku, výchovňáku, na azylu… A teď tu najednou máme situaci, kdy má dítě domovy hned dva! Říkáš si, že to je fajn? No, jak kdy. Řeč totiž nebude o majetných rodinách, které by měly svá letní sídla nebo venkovské haciendy, ale o dětech ve střídavé péči.
V jednom z minulých článků jsme se bavili o tom, jaké to je, když se rodiče rozvádějí. Samozřejmě ve většině případů asi nic moc. Už jsme ale neměli prostor bavit se o tom, co následuje potom. A jednou z variant je právě střídavá péče.
Co to znamená? Střídavá péče je jedním ze způsobů péče o dítě po rozvodu nebo rozchodu rodičů. Znamená to, že dítě vychovávají oba dva rodiče, jen ne dohromady, ale na střídačku - nějaký čas je dítě u mámy, pak zase u táty. A takhle se to střídá až do dospělosti s tím, že se klade důraz na to, aby čas u mámy a u táty byl aspoň přibližně stejný. Nikde není dáno, že by k tomuto “stěhování” mělo docházet každý týden nebo každý měsíc - vždyť u rodičů, kteří každý bydlí v jiné zemi, je to období nastaveno třeba na půl roku - ale nejčastější je střídání právě v týdenním nebo dvoutýdenním intervalu.
Zpravidla to probíhá tak, že se rodiče u soudu při rozvodu (nebo ještě před ním) dohodnou, že dítě bude u otce třeba v liché týdny a u matky v sudé týdny (nebo u jednoho od čtvrtka do neděle a u druhého od pondělí do čtvrtka nebo jakkoliv jinak). Soud by měl ohlídat, jestli takové uspořádání je v zájmu dítěte a případně nastavit pravidla tak, aby na tom dítě nebylo bito. Jenže musíme vzít v potaz, že dítě nemá jen právo na oba dva rodiče (z tohoto práva koncept střídavé péče vychází), ale také na stálé bydlení, na volný čas s kamarády, na školu… A tady nastávají potíže. Zatímco totiž v případě, že oba rodiče zůstávají například v jedné vesnici nebo na jednom malém městě, je to jednoduché, protože dítě po celou dobu může docházet do jedné školy, vždycky má v dosahu ty samé kamarády, může provozovat ty samé zájmy apod., v případě, kdy jeden rodič je třeba z Brna a druhý z Plzně, už to tak snadné nebude. Nejen, že dítě v tomto případě musí často cestovat na poměrně velkou vzdálenost, ale musí také docházet do dvou škol, v obou místech si hledat kamarády, se kterými se ale může scházet jen podle intervalu toho svého stěhování… To všechno klade na dítě nějakou zátěž a mnohdy ne zrovna malou. A pak je tam samozřejmě to stěhování. Asi nikomu by se nám nelíbilo, kdybychom se měli co týden někam stěhovat - ubírá to čas, energii, pořád se musíme rozkoukávat a zvykat si. Pochopitelně se na to zvyknout dá, ale vyžaduje to hodně citlivý přístup obou rodičů. Existuje i model střídavé péče, kdy se nestěhuje dítě, ale stěhují se rodiče - každý má svůj byt a vždycky se na čas přestěhují do jiného bytu, kde bydlí dítě nerušeně. Ale přestože jsem o tomto modelu už několikrát četl a slyšel, zatím jsem neslyšel, že by tuto variantu střídavky někdo vydržel praktikovat až do dospělosti dítěte.
No a všechny tyto věci by měl soud vzít v potaz a na základě toho rozhodnout, jestli je střídavá péče v zájmu dítěte, či zda ty komplikace nepřevažují případná pozitiva. Píšu “měl by to vzít v potaz,” protože ne vždy se tak automaticky děje a někdy soudy rozhodují i tak, že to vypadá, že se dívají spíš na potřeby rodičů než toho dítěte.
Zdaleka ne vždy totiž musí být střídavka dětem ku prospěchu. Když pomineme problémy, o kterých už jsme psali (časté stěhování, střídání školy a skupin kamarádů, volnočasových aktivit apod.), vůbec není vhodné střídavou péči praktikovat v případě, kdy jeden z rodičů nemá zájem se na výchově podílet nebo když se rodiče nejsou schopni na výchově dítěte domlouvat. Když totiž například dítě nemusí dodržovat u obou rodičů stejná pravidla, bude v nich mít zmatek a hůř si na ně bude zvykat. Nejen na konkrétní pravidla u jednoho nebo u druhého rodiče, ale na pravidla obecně, protože se naučí, že každé pravidlo platí jen někdy a jen u někoho, zatímco jindy se dá obcházet nebo neplatí vůbec.
Těžko říct, která z variant péče o děti po rozvodu je nejlepší - nejlepší je mít oba rodiče, ale když to není možné, v některých případech je opravdu střídavá péče tím nejlepším dosažitelným řešením. Ale musí být splněno několik podmínek:
Už jsme nakousli, že střídavá péče je jen jednou z variant péče o děti po rozvodu. Jaké jsou ty další? Zdaleka nejčastější je výhradní péče jednoho rodiče, zpravidla to bývá matka. V tomto případě má dítě jeden domov, ale taky jen jednoho rodiče. Ten druhý se na výchově musí podílet alespoň finančně - platí starajícímu se rodiči takzvané výživné. Na jeho výši se rodiče domluví, případně je určí soud. Výhradní péče neznamená, že by se dítě nesmělo s tím druhým rodičem vídat vůbec. To bývá v rozvodové dohodě také ošetřené - buď ten druhý rodič má stanovené časy (třeba o víkendech), kdy si může vzít dítě k sobě, nebo se rodiče domluví a plánují čas tak, aby to dítěti i oběma rodičům aktuálně vyhovovalo. V praxi to pak může dost připomínat střídavou péči, která ale není svázána soudem potvrzenou dohodou, zároveň jen jeden z rodičů má rodičovská práva. Situace, kdy má jeden z rodičů zakázaný styk s dítětem, popřípadě má dovolené jen asistované setkávání s ním za přítomnosti druhého rodiče nebo sociálního pracovníka, je naštěstí dost ojedinělá a uplatňuje se jen v případech, kdy tento rodič vůbec nejeví o dítě zájem nebo se na něm dopouštěl nějakého zneužívání, týrání apod.
Další variantou je společná péče. Oba rodiče mají stejná rodičovská práva i povinnosti, na péči se tak podílejí nerozdílně. Zní to skoro idylicky, ale je jen velmi málo rodin po rozvodu, kde taková dohoda funguje. Vyžaduje to absolutní schopnost rodičů se dohodnout tak, aby to vyhovovalo oběma rodičům a především dítěti. V praxi se s takovým modelem můžeme setkat opravdu výjimečně a spíš jen u starších dětí nebo u dětí, které většinu času stejně netráví doma (jsou třeba na internátní škole).
Poslední varianta je asi nejvíc nešťastná, přesto se i s ní můžeme setkat. V případech, kdy soud neshledá ani jednoho z rodičů natolik kompetentním, aby se zvládl postarat o dítě, může svěřit dítě do péče jiné osobě - nejčastěji prarodičům nebo jiným příbuzným.
Když uslyšíme někoho mluvit o střídavé péči třeba v televizní debatě nebo v nějaké diskusi na internetu, většinou uslyšíme dost jednostranné názory. Část lidí (i odborníků) v ní vidí všespásné řešení a nejlepší možnou péči o dítě po rozvodu rodičů, část lidí vidí jen její negativa a rizika a vůbec ji nepřipouští jako možnost v případě, kdy zachování celé rodiny už není možné. Jako všechno na světě ale ani tohle téma není tak černobílé, střídavá péče má svoje pozitiva, ale i své stinné stránky, jak jsme si je popsali v tomto článku. Důležité však je, že v posledku vždy záleží na konkrétních lidech - když jde rodičům o blaho dítěte, když jsou rozumnými a citlivými lidmi, pak svému dítěti dovedou zajistit hezké a radostné dětství - třeba i formou střídavé péče.
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.