Ve škole, na kroužcích, ve sportovních a dalších zájmových oddílech – všude, kde se lidi pravidelně potkávají a mají mezi sebou vztahy, mluvíme o kolektivu. Tohle potkávání může být radostné, naplňující, může nám dávat pocit jistoty, bezpečí a sounáležitosti. Může to být místo, kam patříme a kde společně s ostatními prožíváme vzestupy i pády, smějeme se i se podržíme, když je nám špatně. Někdy to ale může být i jinak. Kolektiv může být zlomyslný, vztahy vypočítavé, místo radosti cítíme obavy, strach z toho, co na nás kdo zkusí a vytáhne. Co je mezi dětmi a mladými lidmi „normální“, když hranice mezi tím, co je ok, a co už je přes čáru, může být dost tenká?
Odpověď není jednoduchá – i dobří kamarádi si mohou vjet do vlasů, nadávat si pro něco, nebo se dokonce občas poprat. Přesto jsou věci, které „normální“ nejsou – přestanou být hrou, se kterou obě strany souhlasí a za nitky pak tahá vždy ten silnější, ten, který má moc. Síly obou stran jsou nevyvážené. Jeden, pomyslně, jede na koni, zatímco druhý se plazí příkopem. A přestože to obě strany (ano, i ta slabší) mohou vnímat jako normální stav věcí, norma, jak by se lidé k sobě měli chovat, to rozhodně není!
Pojďme si tedy, jak se říká, „nalít čistého vína“ a pojmenovat věci skutečnými jmény.
Možná ses s tím setkal/a, ale v pohodě to není.
Není v pohodě, aby ve třídě byl jeden spolužák, se kterým se nikdo, ale vůbec NIKDO, nebaví. Ten spolužák může být v něčem jiný, než ostatní – může mít jiný vkus, jiné zájmy, než většina, může pocházet z „jiného“ prostředí či rodinného zázemí. Je na místě ho respektovat takového/takovou, jaký/á je. Nemusíte být nejlepší kámoši, ale pozdrav, půjčení propisky, nebo jiná drobná laskavost nikomu neublíží. A může být zajímavé být s takovým člověkem ve skupině, spolupracovat na něčem. Takový v něčem „jiný“ člověk je totiž velmi důležitý, protože dává ostatním jiný pohled na věci. Když ke stejnému přidáte stejné, zůstane to stejné. Je to právě jinakost, která nám otevírá nějaké nové obzory, které bychom jinak neviděli. A tak obě strany získávají, protože se od sebe můžeme navzájem učit.
Ne, vůbec není v pohodě, aby někdo musel někomu odevzdávat svačinu, peníze, nebo domácí úkoly, aby někdo někomu ničil jeho věci. Na věci druhého nesmí bez jeho souhlasu nikdo sáhnout! A je to tak nejen slušné, ale také zákonem dané.
Vůbec není v pořádku, aby někdo byl terčem fyzických nebo sexuálních útoků a vyhrožování s tichým souhlasem ostatních. Tělo druhého je ze zákona nedotknutelné. Jasně, lidé se mohou poprat, obzvláště mladí, kteří mají potřebu si poměřovat síly a budovat svoji pozici ve skupině. Férový zápas, kde jsou vyrovnány síly, se dá brát, pochopit. Násilí na někom slabším, kdo se nemůže bránit, to je hodně přes čáru a skutečně silný člověk by se k něčemu takovému nesnížil.
Často ale to nejhorší, čím můžeme ublížit, jsou slova. A věř, že není v pohodě, aby se někdo druhému posmíval, ponižoval ho. Kde končí legrácky a začíná šikana? Zkus se na to podívat tak, jak by ses ty cítil/a na místě toho, z koho si druzí dělají srandu a baví se na jeho účet. Je jedno fajn pravidlo, kterým se každý může řídit – chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl/a, aby se druzí chovali k tobě.
Vůbec není v pořádku, aby si někdo někoho proti jeho vůli nahrával a zesměšňoval ho na internetu. Případy, kdy si mladý člověk sáhl na život proto, že si ho vrstevníci takto dávali, se bohužel množí. A všichni jsou pak v šoku, překvapení – vždyť ještě včera tu byl/a a vypadal/a v pohodě! Vždyť to byla jen sranda! Vždyť tohle jsme nechtěli… Vyrovnat se s ponížením v rámci skupiny je těžké. Vyrovnat se s ponížením zcela veřejným, na internetu, kde to může vidět každý, celá třída, celá škola, celé město, celý svět… to může být nad síly leckoho z nás. Žít s vědomím, že mám někoho na triku, to ale také nebude žádný med.
Velí vašemu kolektivu skupinka lidí, kteří šikanují a všichni ostatní je musí poslouchat? Pokud patříš mezi ty „poslušné“, věz, že normální to není. Co je ale důležité – nemusí to tak být.
V úvodu článku padlo, co nám bytí v kolektivu může přinést hezkého, když kolektiv dobře funguje. Radost, sounáležitost, společný růst a učení se, přátelství, oporu, sdílení zkušeností, důvěru, porozumění, jistotu, bezpečí... to jsou věci, za kterými stojí za to jít.
Není „normální“ žít ve strachu. Není ani ok, aby všichni mlčeli, když někomu ubližují. Pokud jsi něčeho takového svědkem a nesouhlasíš s tím, ozvi se! Já vím, člověk může mít strach, aby se to neotočilo proti němu. Přihlížet něčemu, s čím nesouhlasíš, ale také není žádný super zážitek! Někdo musí udělat první krok a ten je nejtěžší. Můžeš být ten hrdina/ka. Vůbec není potřeba postavit se napřímo tomu, kdo šikanuje, to by dost možná bylo čiré bláznovství. Dobré je mít vše promyšlené, zachovat klid a rozum v hrsti. Pročti si články na našem webu, které se šikanou zabývají, najdeš tam praktické rady i zajímavé odkazy. Řekni o tom, co se děje, někomu dospělému, komu fakt věříš – učiteli, rodičům, výchovnému poradci ve škole… A pokud váháš, můžeš o tom nejdříve napsat nám na našem anonymním poradenském chatu. Od toho jsme tu, abychom ti pomohli v nelehké situaci. Společně zmapujeme, co se u vás děje, a jak by se situace dala řešit. A když zrovna nebudeme online, můžeš nás kontaktovat na našem e-mailu: pokec@jdidoklubu.cz.
A stay tuned, chystáme další články na toto téma, kde najdeš mimo jiné praktické rady, jak se šikaně bránit a mnoho dalšího! Tak jestli se ti naše články líbí, dej nám lajk a nic ti neunikne! ;-)
Související články:
„My si jenom hrajem…“
Šikana je častá, nikoli normální. Poradíme, co s ní!
Mám strach - komiks o šikaně
Nemlč o šikaně!