Co si připomínáme dnešním datem, to asi není potřeba připomínat. Řekl bych, že není v naší zemi moc lidí, kdo by nevěděli, že dnes slavíme výročí 100 let výročí založení republiky. Ale co to znamená? Je to hodně, nebo málo? Je po těch sto letech naše země dospělá? A jak se slaví narozeniny takové republiky?
Když má někdo narozeniny, jejich slavení je spjato s hromadou zvyklostí. Zkusme se na nějaké podívat a zamyslet, jestli to s naší zemí nemůžeme dělat podobně. Když někdo slaví narozeniny, bývá zvykem…
Kdybychom měli narozeniny a měli je slavit sami, asi to moc veselá oslava nebude. Člověk je tvor společenský a zrovna na životní jubileum by mu absence dalších lidí přišla asi dost líto. Ale záleží to tak trochu na nás, kolik blízkých nám přijde popřát. Když budeme během roku protivní a sobečtí a nepřátelští a hádaví, moc kamarádů si tím nezískáme. Naopak když budeme na ostatní vlídní a budeme s radostí a úsměvem přikládat ruku k dílu tam, kde je zrovna potřeba, bude to na narozeninové párty pořádná tlačenice.
A s naší zemí to bude dost podobné. Můžeme mít zahraniční politiku takovou, že se budeme dalších zemí stranit, budeme nadávat na Evropskou unii a NATO a na Německo a na Rakousko a nevím koho ještě…, od bohatších sousedů budeme brát a ty chudší odstrkovat, můžeme se úplně izolovat od okolního světa a budeme oblíbení asi jako KLDR. Anebo se můžeme každý sám za sebe rozhodnout být součástí okolního světa a přebírat za něj spoluodpovědnost, nechovat se vypočítavě a sobecky, pak i my budeme nejspíš ve světě vítaní hosté.
Psal se rok 1918, když se narodila malá Republika Československá. Její porod byl pořádně komplikovaný, čekalo se na něj stovky let a až na konci hrozivé Světové války se jí podařilo prodrat se na svět. Přišla s velikými ideály, rychle chtěla dotáhnout své starší evropské sestřičky a být jako ony. A přestože se opravdu snažila, byla moc mladá a nezkušená, když ji napadla pohroma cizí nadvlády. Psal se rok 1938 a mladá Republika byla opravdu okleštěná ze všech stran. O rok později to dokonce vypadalo, že zemře a už nikdy neprocitne. Ale po šesti válečných letech se opět vzpamatovala. Jenže během té doby velmi zeslábla. Přestala věřit v ideály svobody a demokracie, až v roce 1948 přišla podruhé o svoji svobodu, tentokrát z velké části dobrovolně. Na dlouhých 51 let se uvrhla v komunistické vězení, kdy zcela objektivně trpěla. Jak na těle (veškeré hospodářství šlo do háje a dříve ekonomicky vyspělá země se změnila v dost zaostalý stát), tak na duchu (česká i slovenská inteligence byla velmi tvrdě perzekvována stejně jako duchovenstvo, morální hodnoty byly zpochybněny a nahrazeny snahou lézt ostatním rychle po zádech, aby někdo nevylezl po těch našich). Když se v druhé půlce šedesátých let začala ze své nemoci pomalu léčit, zasáhla moc zvenčí a od roku 1968 ubohou Republiku okupovala vojska cizí země. Ale jednasedmdesátiletá Republika překvapila, roce 1989 se vzchopila, svrhla zhoubnou komunistickou totalitu a postavila se opět svobodně na vlastní nohy. V roce 1993 se událo něco, co jde těžko převést, jako by šlo o člověka, prostě z jedné velké země se staly dvě malé – Republika Československá se rozdělila na Českou a Slovenskou. Dnes tato země slaví stovku a těžko říct, jestli je dost stará a moudrá… Asi ne natolik, aby se nemusela snažit být vyspělejší a moudřejší. Pochopitelně to nezvládne úplně sama a je na nás, buňkách této Republiky, abychom každý přispívali k dobru celé země přesně tou formou a tou měrou, jakou to jen zvládneme.
Znáte to dilema, když se blíží narozeniny někoho blízkého a vy nemáte vymyšleno, jaký dárek mu dát? Jestli něco praktického, něco na památku, nějaký zážitek… Osobně jsem zastánce mixu dárku užitečného, ale zároveň takového, který udělá radost. A přesně takový dárek bychom mohli připravit i naší dnes stoleté mamince Republice – můžeme každý dbát na to, aby se tu žilo dobře nejen nám, ale i lidem kolem nás, a tím zároveň zkrášlovat naši zem a dělat jí radost. A je asi jedno, jestli ten dárek bude mít podobu nějaké dobrovolnické činnosti, vlastním vzdělávání, péči o přírodu nebo památky, či pořádání kulturních akcí. Ba právě naopak – čím různorodější spektrum dárků se sejde na stole dnešní oslavenkyně, tím pestřejší a plnější bude její život a tedy i život každého z nás.