Včera ráno jsem šel do obchodu a obličejem narazil do dveří, protože se neotevřely. Do prkýnka!, co je? Vždyť už má být půl hodiny otevřeno?! Nárazem se mi v hlavě rozsvítilo a uvědomil jsem si, jaké je datum. V ten moment jsem se zastyděl, neboť jinak státní svátky držím jako dny, kdy se připomíná něco významného. Dvojice červencových státních svátků mi však letos nějak utekla.
Ono se na ně obecně trochu zapomíná. Jsou o prázdninách, volno ve škole je tedy tak jako tak a letos si toho prvního z nich možná nevšimli ani pracující dospělí, protože vyšel na neděli, takže opět tak jako tak měli volno. A teď otázka za dva bludišťáky: víš, co se vlastně v těchto dvou dnech připomíná? Výborně, 5. července slavíme příchod slovanských věrozvěstů Konstantina Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. 6. červenec je pak odkazem na upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. Teď jen zbývá si uvědomit, proč jsou tyto události tak důležité, že si je připomínáme ještě 600, respektive 1152 let poté.
S tím Husem je to trošku jednodušší, jednak má letos kulaté výročí, tak se připomíná všude možně a také je mu a době a událostem po jeho smrti věnována celkem velká pozornost v hodinách dějepisu. Také o něm byly natočeny dva filmy - film Jan Hus od Otakara Vávry z roku 1954 a stejnojmenný, ovšem třídílný snímek od Jiřího Svobody z roku letošního. Když se podíváš na ten první, budeš mít pocit, že je o prvním hlasateli komunismu v českých zemích. To je pochopitelně nesmysl. Hus v tomto filmu vystupuje jako bojovník proti katolické církvi, což nebyl (byl to katolický kněz) a bojovník za práva utlačovaných proti vrchnosti. V druhém bodě je filmový Mistr trochu blíže svému historickému předobrazu, ovšem opět dost vyvedený do extrému. Současný snímek Ti však k poznání historické postavy nepomůže o mnoho víc. Zde je ústřední linkou všech tří dílů pouze obhajoba reformních myšlenek před církevním koncilem, avšak ostatní věci, kvůli nimž je Jan Hus tak významnou osobou, jsou trochu upotlačeny. Hus byl člověkem mnoha rolí. Tou první, jež předznamenala jeho osud, byla role Mistra na pražské univerzitě. Zde se setkal nejen s oficiálním učením církve, jež v té době bylo alfou a omegou vzdělanosti, ale i s reformními, novátorskými názory. Za druhé to byl kněz a kazatel, který v Betlémské kapli v Praze kázal nejen o církvi a o Bohu, ale věnoval se i sociálním problémům té doby. Ne všechno, o čem kázal, se představitelům moci - ať církevní nebo světské - líbilo, protože ve svých kázáních upozorňoval na jejich nešvary a nepravosti. Dnes bych jeho rétoriku s klidem přirovnal k nynějšímu papeži Františkovi, z jehož projevů davy lidí jásají, ale konzervativnějším lidem nejsou jeho slova vždy po chuti. Třetí významnou rolí byla propagace vzdělanosti u nás. Například český jazyk obohatil o diakritická znaménka (nabodeníčko krátké a dlouhé), které nahradily dosavadní spřežky, které dodnes používá třeba polština. Další role, jako například ta politická (Hus se znal a stýkal s významnými představiteli města i státu, čímž měl možnost jejich vládnutí do jisté míry ovlivňovat, což se také dělo), už z dnešního pohledu tak významné nejsou. Z obou dvou filmů se člověku zdá, že Kostnický koncil byl svolán pouze a jen proto, aby zde Husa upálili. To opět nelze označit za pravdivou informaci. Hlavním cílem koncilu bylo vyřešit problém, že v čele církve stáli dva papežové a hrozil rozkol celé církve. Kauzy podobné té Husově byly na pozadí této události, přestože pro nás je toto pozadí dnes asi významnější nebo alespoň známější. Dlouho předlouho po své smrti byla katolickou církví uznána chyba, jíž se dopustila, když Husa označila za kacíře a upálila. Hus byl rehabilitován (zproštěn obžaloby z kacířství a klatby) a i katolíky je dnes považován za významného vnitřního reformátora církve a společnosti.
Bratři ze Soluně, tedy Cyril a Metoděj, tolik té popularity neposbírali. Možná proto, že se podle nich nejmenuje žádné historické období, možná proto, že během čtyřiceti let budování komunismu u nás se jejich jméno vyslovovalo jen zřídkakdy, a pokud, tak snad jen ve spojitosti s novým písmem a jazykem, který k nám přinesli. Oba věrozvěsti sem přišli na pozvání velkomoravského knížete Rastislava. Ten tušil, že přívalu křesťanské kultury se nevyhne a než aby sem přišla přes Východofranskou říši (Německo), pozval misionáře z říše Byzantské. Cyril s Metodějem nejdříve nastudovali jazyk, který se tu používal - staroslověnštinu, dali mu jasná pravidla a k jednotlivým hláskám přiřadili písmena z abecedy pro tento jazyk speciálně vytvořené - hlaholice. Zároveň do staroslověnštiny přeložili část Bible a různé náboženské texty, aby mohli Moravané přijmout křesťanství v jazyce, kterému rozumí, nikoliv v latině, jež v té době byla vlastně jediným náboženským jazykem na Západě. Dále tu založili první klášter na Sázavě, čímž položili základy vzdělanosti u nás (v tehdejší době byly kláštery téměř jediná místa, kde se mohl člověk setkat s knihami a kde se mohl naučit něco víc, než jen základní počty a používání jazyka pro každodenní potřeby).
Je zajímavé, že všechny tyto tři osoby si dnes připomínáme jako jedny z nejdůležitějších postav v našich dějinách, přestože ve své době podle všech možných hledisek prohrály - Metoděje a jeho žáky další kníže vyhnal z Moravy pryč, hlaholice se také neudržela moc dlouho a vliv latinské západní kultury všechno působení C+M převálcoval. Prohráli. Husa prohrál všechno, co měl - popravili ho. Ale odvaha všech tří zmíněných lidí je nadčasová. Odvaha říkat pravdivé, byť nemilé věci, odvaha jít do neznáma a hlásat víru bez meče a předávat vzdělání lidem, kteří o to dost možná vůbec nestojí, odvaha neuhnout od svého přesvědčení, byť to znamená nepříjemnosti, to jsou vlastnosti, které asi stojí za to si i po tak dlouhé době připomínat a dávat si je za vzor, i kdyby tu ti tři nic jiného nezanechali.