Policie ČR vyhlašuje celostátní pátrání po pohřešovaném Janovi K. Dotyčnému je 15 let, je střední postavy s krátkými vlasy...*
Co si přestavíš, když si přečteš takovou výzvu? Asi nic určitého, možná Tě napadne, že pohřešovaný Honza utekl z domu nebo ho někdo unesl. Jak však budeš reagovat na podobnou výzvu, když pod ní bude fotografie snědého mládence? Taky Tě napadne, že ho někdo unesl, nebo si spíš pomyslíš, že ho policie hledá, protože něco ukradl nebo spáchal nějaký jiný zločin? Jestli ses přistihl/a při podobných myšlenkách, věz, že za to mohou předsudky.
Jak předsudky vznikají?
Základem předsudků je pro člověka typická vlastnost, že si při setkání s novou situací si spojí její aktéry s určitými důsledky nebo specifiky. Například když se dítě poprvé píchne o kaktus, zapamatuje si, že kaktusy píchají. Když ho uvidí příště, zpozorní a nedotkne se ho. Je to jedna z forem učení a není na ní samozřejmě nic špatného. Předsudek vzniká teprve v momentě, když nesprávně přisoudíme vlastnost různým věcem nebo lidem na základě zcela chybného určení. Například když si holčička ve školce hraje na pískovišti a přijde k ní zlovolný chlapeček, praští ji lopatičkou a chrstne jí písek do očí, měla by holčička správně dojít k úsudku, že tento chlapeček (nebo všichni zlí chlapečci) jí chtějí ublížit. Pokud si však zafixuje, že všichni chlapečci jí chtějí ublížit, bude se jednat o předsudek.
Holčička udělala tu chybu, že si důsledek (někdo jí chce ublížit) spojila se špatným určujícím prvkem (chlapeček). Kdyby jí to provedla jiná holčička, asi by žádný předsudek nevznikl, protože napadená je sama holčička a ví, že sama nikomu neubližuje, takže jí ani nenapadne si myslet, že všechny holčičky jsou zlé. Protože ale doposavad neměla zkušenost s chlapečky a první zkušenost byla právě takhle ošklivá, přivedlo ji to k nesprávnému úsudku, že všichni chlapečci jsou zlí. Z toho plyne, že předsudky si vytváříme na lidi/věci, se kterými máme málo nebo vůbec žádné zkušenosti. Když to zasadíme do našeho příkladu s kaktusem, vypadalo by to tak, že by si dítě, co se píchne o kaktus, myslelo, že píchají všechny květiny. To je přeci hloupost.
Někdy si dokonce předsudky utváříme, aniž bychom kdy měli jakoukoliv zkušenost s věcí/osobou, které se ten předsudek týká. Mnohdy nám stačí jenom slyšet historku, jejíž závěry zobecníme a uvěříme jim. Klasickým příkladem mohou být třeba předsudky, které ve společnosti kolují o Romech. Když jsem byl malý, bydlel jsem ve vesnici, kde žádní Romové nežili. Ale od spolužáků jsem slyšel různé historky (dost pravděpodobně vymyšlené), o tom, jak Cikáni kradou děti a prodávají je do cirkusů, mají potřebu všechny napadat a okrádat a kdesi cosi. Když se pak do sousední obce přistěhovaly dvě romské rodiny, bál jsem se. Zcela neskrývaně jsem se jich bál a odmítal jsem do té vsi chodit. Když jsem zjistil, že jejich děti budou se mnou chodit do školy, mohl jsem se strachy zbláznit. Zbytečně. Po nějaké době jsem zjistil, že ti kluci nejsou o nic větší sígři než já sám a předsudek si vymazal.
Často však předsudky fungují tak, že se odmítáme setkat se s realitou a zavíráme se do své bubliny, ve které si sami nebo s podobně smýšlejícími lidmi své předsudky přiživujeme a necháváme je růst. Když to zasadíme do naší kaktusové story, vypadalo by to tak, že dítě uslyší vyprávění o tom, že kaktus někoho píchnul. Nikdy samo kaktus nevidělo, ví jen, že to je druh kytky. Tak se začne vyhýbat všem kytkám, protože slyšel, že jsou nebezpečné. Absurdní, ne? Přesto se právě takhle mnohdy chováme.
Dají se předsudky mazat?
Většina předsudků, které si vštípíme jako děti, během dospívání nebo v dospělosti mizí, protože jsme nuceni se pohybovat v různých prostředích a máme tedy šanci poznat i osoby nebo věci, jimž jsme mylně něco přisuzovali. Těžší je to v případech, kdy své předsudky dlouhodobě přikrmujeme a navíc jsou třeba postaveny na nějaké velmi nepříjemné zkušenosti. Ale jako rozumné bytosti víme, že každý člověk je jedinečný a tím pádem se každý chová jinak. Takže bychom se měli snažit neházet různé lidi do jednoho pytle na základě toho, jak vypadají nebo jakou řečí mluví.
Dnes se setkáváme s všeobecně přijímanými předsudky třeba o muslimech. Právě proto, že s nimi většinou nemáme osobní zkušenosti a že skrze média se k nám dostávají informace o zkušenostech veskrze špatných. Pokud jim nechceme podlehnout, je dobré si ověřovat informace, které přijímáme a spojovat si činy s relevantními určujícími prvky, nikoliv s barvou pleti, národností nebo náboženským vyznáním.
Co už předsudky nejsou?
S národností totiž můžeme spojit leda to, jakou řečí ten člověk asi bude mluvit nebo jaké bude dodržovat tradice. Zrovna tak na základě náboženského vyznání můžeme usuzovat to, jak se jmenuje jeho bůh nebo jaké bude slavit svátky. Nemůžeme už však usuzovat další jeho chování, zda bude mírný nebo výbušný, hodný nebo zlý, protože s tím ani náboženství ani národnost nesouvisí.
Existují však jinak charakterizované skupiny, kterým můžeme některé záměry a typické chování přiřknout, aniž by se jednalo o předsudek. Půjde většinou o skupiny, které se samy k takovému chování nebo určitým názorům hlásí. Například neonacismus hlásá rasovou nesnášenlivost, takže můžeme s klidným svědomím říct, že náckové jsou rasisti a nesnáší lidi jiné rasy. Nebo samozvaný Islámský stát volá po ozbrojeném boji proti nevěřícím (nebo jinak věřícím), tudíž jeho představitele můžeme klidně nařknout z toho, že jsou agresivní a že nám chtějí ublížit. Už však to samé nemůžeme říct o všech muslimech, protože ta agrese a teror nevychází z islámu jakožto náboženství, ale z Islámského státu jakožto teroristické organizace.
Na závěr se můžeš mrknout na krásnou ukázku lidské náchylnosti k předsudkům. Dva mladíci vzali křesťanskou Bibli, zabalili ji do obálky Koránu a předčítali lidem na ulici vybrané pasáže ze Starého zákona, které mluví o násilí, krutosti, otroctví apod. Reakce posluchačů jsou očekávatelné - někteří se pohoršovali, jiní nechápali, jak takové náboženství může někdo vyznávat, další rovnou hodnotí islám jako barbarskou kulturu. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že texty pochází z posvátné knihy náboženství, na němž byla vystavěna naše evropská společnost!
* text o vyhlášení pátrání je samozřejmě smyšlený příklad, po žádném Janovi K. policie pravděpodobně nepátrá :)