Blíží se konec roku a s ním spojené bujaré oslavy roku nového. Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s mojí mámou, která více než dvacet let jezdí s rychlou záchrannou službou ve středočeském kraji. Povídaly jsme si o její práci záchranáře, a také o Silvestru z pohledu zdravotníka.
Jak dlouho pracuješ na záchrance, mami?
Od roku 1994.
Jaká je tvoje pracovní pozice?
Záchranář. Teď už jsme vedení jako záchranáři. Dříve jsme byli jako výjezdové sestry.
Jaké vzdělání je k takové práci potřeba?
Vyšší odborné – jako záchranář – anebo my jsme měli středoškolské a musíš mít povinně tzv. ARIP – to je dvouletá nástavba (anestezie, resuscitace a intenzivní péče). To musíme mít všichni.
Co tě přivedlo k práci ve zdravotnictví?
Můj táta byl nemocný a byl hodně po špitálech, tak jsem šla na zdravotku…
Jako že jsi chtěla pomáhat lidem?
Ano, chtěla jsem pomáhat lidem. (smích) Ty jsi v patnácti letech věděla, co budeš dělat?
No, já ne.
To víš, že to bylo všechno… všechno bylo růžový.
Jak to rozhodnutí dneska hodnotíš? Jsi se svojí prací spokojená? V čem se liší od tvých představ, které jsi jako holka měla?
Já jsem jako holka neměla žádný představy.
Kecáš.
Chtěla jsem pracovat na chirurgii – skončila jsem na interně. Po škole jsme měli mít nástupní praxi na všech odděleních, ale těma já jsem vůbec neprošla a skončila jsem rovnou na interně, kterou jsem dělat nechtěla. Já se na tu chirurgii už vůbec nedostala.
To jsi musela být docela zklamaná.
No, to asi jo, no.
Ale zůstala jsi.
No, zůstala.
Takže ti spadly růžové brýle hned po škole? Nebo už před tím?
Už před tím. Když jsme chodili na tu internu, tak to nebylo nic moc.
Jaká je práce na interně?
Máš tam většinou staré lidi a ti se tam pořád vrací.
Takže trochu depka.
No, pořád dokola…
Záchranáře hodně obdivuju, vaše práce je strašně důležitá – zachraňujete životy! Ale také je to práce náročná. Musíte vyjet ve dne, v noci, za každého počasí… a především to musí být náročné psychicky. Občas se nemocného nebo zraněného zachránit nepovede a ten člověk zemře. Jak zvládáš kontakt se smrtí, s lidskou bolestí?
Když seš v práci, tak emoce musejí jít stranou, protože jinak bys tam nebyla nic platná. Kdybych se tam klepala jako ratlík, tak nic neudělám. To bych nebyla schopná píchnout ani tu žílu.
A co je nehorší?
Nejhorší jsou děti… (pauza) Nejhorší jsou děti.
A když pacienta předáte, přijdou pak i emoce? Brečela jsi někdy?
Někdy jo. Když třeba umře malé miminko… nebo šestiletá holčička… To jsem pak obrečela.
Uf. Teď brečím taky.
No jo, ale o tom vám doma nepovídám…
Co je naopak fajn? Co máš na své práci ráda?
To ti nemůžu říct. (smích) Fajn je, že toho člověka vždycky někam předáme, na nějaké oddělení. Ať je to těžký pacient, lehký pacient, vždycky ho někam předáme.
A co je fajn na tom pacienta někam předat?
Když ti ho přivezou na oddělení, tak kolem něho lítáš třeba několik hodin. Když je špinavý, je potřeba ho umýt. Je špatný, tak kolem něho musíš lítat, udělat laborku… My ho zajistíme – a předáme. Ale to tam nepiš. (smích)
Jste prostě v první linii, teréňáci. Co dalšího máš na své práci ráda?
Různorodost.
Jak to myslíš?
Jezdíme k různým případům – interním, chirurgickým, gynekologickým, porody, úrazy, všechno. Jezdíme ke všemu.
Ve zprávách někdy vidíme agresivní lidi, kteří lékařům a sestrám nadávají, jak se k záchranářům chovají lidé, k nimž jezdíte?
Většinou dobře. Nejhorší je práce s opilými lidmi. Někdy je potřeba zavolat třeba i policii.
Jaké jsou Vánoce na záchrance? Jezdí se hodně? Jsou historky o kostech z kapra zapíchnutých v krku jenom legendy, nebo fakt jezdíte na Vánoce k lidem dusícím se u štědrovečerního stolu?
Nebyli jsme u žádného.
A k čemu jezdíte?
Většinou k interním věcem – bolesti na hrudi, dušnost… děti mají vysoké teploty. To je různé.
A co Silvestr?
To jsou zase spíš opilci a úrazy.
Budeš letos sloužit? A nevadí ti sloužit na svátky?
Vadí. Každý je radši doma, ale to už je úděl. Každá páce má své plus a mínus. Letos budu sloužit Silvestra.
Konec roku je tedy divočejší, vzpomínáš si na nějaké případy, co jste s kolegy museli na Silvestra řešit?
Já už jsem na Silvestra dlouho nesloužila. (smích)
Nejčastěji jsou to řezné rány od rozbitého skla a popáleniny od rachejtlí – ošlehne ti to ruku, někdy i spálí oči, když to máš blízko obličeje, můžeš to vdechnout, když je to něco většího a hodně to chytne…
Někdo to, místo, aby to dal do flašky, drží v ruce… ale tam je pak bůhví kolik tisíc stupňů.* To je strašně moc, když si vezmeš, že popáleniny vznikají už při 60°C. I malé rachejtle volně prodejné dětem mohou být nebezpečné, když se neodpálí tak, jak se má. Malému klukovi se teď prášek z dělbuchu vysypal na ruku a začal hořet. Má těžké popáleniny od věci, která vůbec hořet neměla, mělo to jenom čoudit. Děti by se zábavnou pyrotechnikou samy vůbec neměly manipulovat.
Nejhorší silvestrovský případ, co jsme měli, byl ale dospělák - podomácku vyrobená pyrotechnika mu utrhla ruku v zápěstí.
K čemu dalšímu na Silvestra jezdíte?
K úrazům po nadměrné konzumaci alkoholu. Pije, pije, až spadne z barové židle na dlažbu. Nebo sebou někde flákne a rozbije si hlavu.
Co bys doporučila mladým lidem, kteří tento rozhovor čtou? Na co si mají dát pozor, aby oslava neskončila jízdou s rychlou záchrannou službou?
Aby to nepřeháněli s alkoholem a aby nesedali do auta k nikomu, kdo pije! A když chtějí střílet rachejtle, aby je stříleli za střízliva a podle návodu.
A kdyby se - nedej bože - přecejen něco stalo, kam zavolat o pomoc?
155. Můžete samozřejmě zavolat i na integrovanou linku 112, ale 155 je přímé číslo na záchranku, spojí vás rovnou k nám.
Díky za rozhovor, mami, a přeju ti klidný Silvestr, vděčné pacienty a šťastné konce! A do nového roku tobě i všem čtenářům hodně zdraví, protože to je fakt důležitý!
* Obyčejný střelný prach hoří při teplotě "jen" 1700 °C, dnešní směsi až při 2200 °C. Více se o zábavné pyrotechnice dočtete v článku Ohňostroje aneb Nejzábavnější výbuchy.
Máš zkušenosti s rychlou záchrannou službou? Co si myslíš o povolání záchranáře? A zažil/a jsi někdy na Silvestra něco nebezpečného? Budeme rádi, když se o své zážitky a názory podělíš v komentářích.